sobota 25 listopad 2017

 

publicita

Zrušení odúmrtného práva

Johan Christian z Eggenberku zrušil poddaným z Černé odúmrtné právo

Podle Ottova slovníku naučného je odúmrť majetek pozůstalý po někom, kdo nezanechal ani dědiců testamentních, ani zákonných.

Tento majetek náležel, tzv. právem odúmrtným státu, v minulých stoletích královské koruně, církvi, městům nebo jiným oprávněným subjektům. V případě úmrtí poddaných, kteří nezanechali poslední vůli anebo byli bezdětní, připadla polovina jejich majetku vrchnosti a vdově připadla druhá polovina majetku.

Také dědictví zemřelých dětí nepřipadlo sourozencům, nýbrž vrchnosti. V roce 1562 chtěl Vilém z Rožmberka udělit svým poddaným osvobození od úmrtí ale pouze proti zdvojnásobení dědické daně, což občané rychty Černá odmítli. Teprve dne 30. května 1709 byli poddaní rychty Černá od úmrtí osvobozeni Johanem Christianem z Eggenberku.

V citované ukázce je jen malý odstavec, v úvodu s bohatým titulováním. Samotné udělení je na několika stranách a obsahuje řadu různých nařízení a doplňků, které je potřeba plnit a dodržovat. Od té doby uběhlo 305 let.

Jeho velkoknížecí milost, nejjasnější kníže a pán, pan Johann Christian dává ve známost:

„My, z Boží milosti Johann Christian, vévoda na Krumlově, kníže z Eggenberku, pokněžněný hrabě svaté říše římské na Gradišce, hrabě s Adelsberku, pán na Aqulei a Ehrenhausen, vrchní dědičný maršál v Rakousku pod a nad Emží, vrchní dědičný komoří ve Steyeru, vrchní dědičný nástupce v Kraňsku a Slovinské marce, skutečný tajný rada a komoří, jakož toho času vládnoucí vévoda na Krumlově, dáváme ve známost a na vědomí, že naše, k panství Krumlov náležející rychta Černá zvaná, co nejponíženěji prosící, jsme My ráčili co nejmilostivěji a všechny se tam nacházející a k rychtě patřící poddané, od břemene odúmrtí osvoboditi a svobodu jako ostatním našim stejnou svobodu rychtě a obci, jak také plně jejich žádost a nejponíženější prosby pro jejich poslušnost a oddanost v milosti přísluší a je od břemene odúmrtí, v níž doposud byli uvázáni, osvoboditi a vyvázati, také všechny jejich dědice a potomky mužské i ženského pohlaví takové omilostiti, aby oni tímto jmenovaným odúmrtím odbřemeněni byli“.

Tak dáno na zámku Krumlově 30.července 1709                                                   P e č e ť

Johann Christian z E.“

Českokrumlovský deník: František Záhora

 Pátek, 4. Duben 2014

 

Erika Zemanová- Dolní Vltavice

Erika Zemanová: Dolní Vltavice, zatopené domovy

 Ještě jednou si dovoluji vrátit se k tématu, o kterém jsem již v jednom svém článku psal. Totiž o tom, že na začátku roku 2014 spatří světlo světa druhá knížka paní Eriky Zemanové o Dolní Vltavici.

Teplická občanka zavzpomínala na své mládí a období dospívání, které prožila právě v našem kraji, v Dolní Vltavici. Výsledkem je tak pěkná a jistě pro řadu čtenářů velmi čtivá knížka, kterou v současné době vlastním nákladem vydala pod názvem Vzpomínky na mládí aneb Zatopené domovy.

Svým vzpomínáním nás zavádí do míst, která důvěrně znala, kde chodila do školy, kde začala pracovat, prožila první lásku. Seznámí nás s památkami, které již dnes nenajdeme, protože je nenávratně pohřbily vody lipenské přehradní nádrže. S láskou hovoří o svých rodičích, o kamarádkách, o některých peripetiích své rodiny, což přinášel fakt, že matka byla německé národnosti. Zmiňuje se zde i o odsunu německého obyvatelstva, převážně ovšem z oblasti Ústecka, kde rodina bydlela před svým odchodem na Šumavu.

Život v Dolní Vltavici byl po celou dobu spjat i s Kyselovem, kde byla lokalizována jednotka Pohraniční stráže a kde vojáci „péesáci“ ovlivňovali podstatně život v obci. Pro tehdejší mladá děvčata to však byli prakticky jediní zástupci opačného pohlaví v jejich věku, obdivovali jejich vojenskou službu jako náročnou a nebezpečnou, a proto i vzpomínky na ně jsou tímto citem ovlivněny.

S láskou vzpomíná na ředitele a učitele, ale i předsedu Místního národního výboru v jedné osobě, pana Františka Nejedlého, a na celá školní léta. Vzpomíná na prožité První máje, na tancovačky i návštěvy kina i na oslavy svátku Pohraniční stráže.

Přestože prožila období konce a zániku Dolní Vltavice, vyjadřuje svůj dnešní kladný vztah i k vodám „jihočeského moře“ a děkuje zaměstnancům elektrárny v Lipně, kteří jí umožnili nahlédnout do srdce lipenské elektrárny, která paradoxně způsobila ztrátu jejího domova.

V doslovu ve své knížce píše: „Nejvíce jsem litovala těch nádherných budov, vadil mi zánik celých vysídlených vesnic. Tomu jsem musela přihlížet, toho jsem se i částečně zúčastnila při těžbě dřeva z vykáceného lesa. I při postupném zanikání obce jsem zde měla svá krásná místa, kam jsem chodila na procházky i na první rande. Nejkrásnější byla cesta samotou zadem k Radslavi, posedět jsem si chodila i ke Stinyho kapličce nad obcí, odkud byl překrásný výhled. Jsem ráda, že až sem nedosahuje voda, protože každá návštěva do těchto míst mi připomíná mé krásné a nezapomenutelné chvilky.“

Knížka je tedy na světě a každého, kdo má rád tento kraj, kdo v něm prožil menší i větší část svého života, osloví nejen svým vypravěčským uměním, ale i spoustou dobových i současných fotografií. Je to svým způsobem knížka unikátní, která si zaslouží pozornost mnoha čtenářů, neboť jim přinese nejen zdroj poučení, ale i pohodu, krásu a zábavu. Sám jsem příkladem toho, že je to knížka velmi čtivá a čte se jedním dechem.

Českokrumlovský deník: František Záhora, 19. März 2014



 

POCHOD SMRTI

Pochod smrti vedl v r. 1945 přes Horní Planou

Jižní Čechy

Blížící se konec II. světové války přinesl nový jev na stále ještě nacisty okupovaných územích tzv. pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců, někdy nazývané „hladové pochody“. Nacistický režim se snažil zahladit stopy zločinů na vězních a snažil se je „evakuovat“ do táborů v Bavorsku.

Koncem ledna 1945 byli mnozí obyvatelé Českobudějovicka svědky průjezdu „vlaku smrti“ s vězni z polských koncentračních táborů, kteří byli za mrazu 24 °C přepravováni v otevřených nákladních vagonech. Podél trati bylo nalézáno velké množství mrtvol. Nacisté před postupem Rudé armády evakuovali i válečné zajatce nasazené na práci ve východních oblastech německého a okupovaného území. Měli být přesunuti do zajateckých táborů ve středním Německu.

Zřejmě nejznámějším pochodem smrti v jižních Čechách je tzv. Volarský pochod. Dne 4. května 1945 do Volar dorazilo asi 310 vyčerpaných žen z původního počtu 1000 (vyrazily 13. 4. 1945 z Helmbrechtsu). Transport měl značnou úmrtnost a téměř na konci pochodu u Blažejovic byly desítky vězeňkyň postříleny dozorci. Ve Volarech bylo pohřbeno 95 obětí pochodu.

Méně známým je tzv. Hornoplánský pochod smrti. Podle záznamů se jednalo asi o 400 zajatců, kteří byli nasazeni na práci v kamenolomech ve Slezsku. Podle pamětníků byli ruské, americké, britské, francouzské, marocké a slovenské národnosti. Poprvé se transport objevuje ve Volarech, odkud postupoval 7. dubna 1945 přes Chlum do Pěkné pod velením Eberharda Praxla z Volar. Před dosažením Chlumu byl v Chlumském lese jeden ze zajatců ubit volarskými příslušníky německé domobrany Volkssturmu a na místě pohřben. V Chlumu kolem 19. hodiny převzal velení Karl Grumbach (velitel roty Volkssturmu). V jeho úseku zajatce nejvíce týral teprve patnáctiletý člen Hitlerjugend z Chlumu Walter Bayer a velitel místní čety Hitlerjugend Rudolf Kübelbeck. Holemi bili zajatce, kteří se zastavovali únavou. Ty, kteří upadli na zem, tloukli přes záda a zadnici až je donutili vstát a pokračovat v pochodu.

V Šenavě, které bylo dosaženo asi ve 21:30, zajatci přenocovali a nastala výměna velitele a strážných. I když měl nový velitel transportu Vincenc Kreiner možnost ubytovat zajatce ve stodolách, nechal je spát pod širým nebem za mrazu 2 °C. Noc nepřežil jeden zajatec a byl pohřben na louce u zdi šenovského hřbitova. Exhumován byl 9. října 1946. Vyšetřovací komise zjistila, že ostatky nenesou stopy násilí a pravděpodobně se jednalo o Marokánce ve stáří 30 až 40 let.

Do Želnavy vyrazil pochod 8. dubna 1945 v 7 hodin. V tomto úseku zahynul další zajatec a byl pohřben na severním okraji Želnavy po pravé straně silnice směrem na Šenavu. I tento zajatec byl exhumován 9. října 1946. Vyšetřovací komise zjistila, že ani ostatky tohoto vojáka nenesou stopy násilí a opět se jednalo o černocha. Zemřel asi na vyhladovění a vyčerpání.

Za jídlo ortel smrti

S každým úsekem se kromě velitele měnila stráž zajatců většinou z řad místních příslušníků Volkssturmu a SA. V Želnavě kolem 12. hodiny převzal velení neznámý major Luftwaffe a odvedl po půlhodinové přestávce zajatce přes Pernek do Horní Plané. V majorově úseku nebyl zjištěn žádný mrtvý zajatec, ale podle svědků bylo s nimi krutě zacházeno . Major pistolí vyhrožoval civilistům, kteří chtěli dát zajatcům jídlo.

Do Horní Plané dorazil transport 8. dubna 1945 asi ve 13:00. Zde velení převzal podporučík Hans Janak. Ten se narodil 2. června 1923 v Horní Plané a na jaře 1945 mu bylo 21 let. Během války žil ve svém rodišti v čp. 106 u rodičů a živil se jako kominický pomocník. Před vypuknutím války se stal členem Hitlerjugend a horlivým nacistou. Jeho sousedé ho po válce charakterizovali jako nadutého mluvku. Roku 1942 byl povolán do armády a sloužil jako důstojnický čekatel u 82. pěšího pluku. Na východní frontě (údajně u Stalingradu) byl těžce raněn a byla mu amputována noha. Vrátil se v hodnosti podporučíka domů a na jaře 1945 byl zařazen do Volkssturmu. Protože měl v obci Horní Planá nejvyšší hodnost, byl 8. dubna 1945 určen za velitele transportu zajatců, které měl dovést do Černé v Pošumaví.

Zajatci si mohli na louce na okraji obce odpočinout do 21. hodiny. Pak Janak nařídil za deště pokračovat v cestě. Na deset koňských potahů byli naloženi ti zajatci, kteří nebyli schopni chůze. Všichni byli v zuboženém stavu, cestou jedli listí a trávu a bylo vyloučené, aby se pokusili o útěk.

Pomsta za nohu

Janak měl amputovanou nohu nahrazenou dřevěnou protézou a chodil s ní i bez hole. Zajatce hlídalo asi dvacetstarších mužů hornoplánského Volkssturmu. Jen člen Hitlerjugend Walter Tanzer (pekařský pomocník z Horní Plané) a příslušník Waffen-SS Josef Frauenhofer (pův. z rumunského Banátu) byli Janákovými vrstevníky. Janak byl vyzbrojen pistolí Mauser 6,35, Frauenhofer pistolí Parabelum P08 a Tanzer útočnou puškou Stg.44. Ostatní strážní puškami. Během nočního pochodu do Černé v Pošumaví zahynulo sedm zajatců, kteří byli většinou zastřeleni.

Příslušníci Volkssturmu, kteří byli po válce vyslýcháni, se shodli, že za pochodu se Janak přesunoval z jednoho konce kolony na druhý s pistolí v ruce. Střílelo se na konci transportu a vždy, když tam byl Janak. Několik z nich slyšelo rozmluvu Janaka, Tanzera a Frauenhofera, že zajatce odpravili a že se Janak pomstil za svou ztracenou nohu. Nikdo ale Janaka, ani jeho soukmenovce střílet neviděl.

Exhumace hrobu

Do Černé v Pošumaví transport dorazil o půlnoci. Janak předal na mostě přes Olšinu velení Franzi Gramlingerovi a na koňských povozech se se svými muži vrátil do Horní Plané. Půl hodiny po půlnoci dostal starosta Hůrky u Černé v Pošumaví Franz Wenhart rozkaz zakopat mrtvoly zajatců. Dvě mrtvoly byly nalezeny na okraji obce u lesa Rosberg, jedna o kilometr dále před odbočkou do Jenišova, jedna u potoka Erlenbach a jedna u kříže před domem čp. 6 v Hůrce. Ostatky pěti zajatců byly zakopány u potoka Erlenbach. Dva z mrtvých byli údajně tmavé pleti.

Neoznačený hromadný hrob byl exhumován 9. října 1946. Lebka jedné z obětí vykazovala prasklou lebeční kost po úderu tupým předmětem, lebka druhé oběti vykazovala na temeni vlevo vzadu vstřel, lebka třetí oběti měla vstřel nad levým okem, lebka čtvrté oběti měla vstřel v týlní kosti a ostatky posledního mrtvého nenesly známky násilí. Dva ze zajatců byli zastřeleni pistolí ráže 9 mm, jeden ráže 6,35 mm. Kulky pronikly do lebek shora a zastřelení museli ležet nebo sedět.

Krátce po půlnoci 9. dubna 1945 byli na obecní úřad v Černé na Šumavě zavoláni místní hrobníci Hans Zoch a Herman Koller, kterým starosta Franz Koller poručil za úplné tmy zakopat dva mrtvé zajatce v okolí obce. První mrtvola byla nalezena před domem Emila Storka. Hrobníci mrtvého naložili na ruční kárku a pokračovali v hledání druhého mrtvého. Ten byl nalezen na protějším břehu Olšiny u tuhových dolů.

Stopy krutosti

Nedaleko odtud na louce hrobníci oba zakopali. Také tyto dvě oběti byly exhumovány 9. října 1946 a vyšetřovací komise zjistila, že lebka jednoho z mrtvých vykazuje praskliny na temeni po úderu tupým předmětem a vstřel ve spánku, který musel být způsoben v momentě, kdy zajatec ležel. Druhý zajatec měl „rozbitou prasklou lebku, nad pravým okem sečnou ránu a pod kůží krevní podlitinu“.

Gramlinger odvedl zajatce do Dolní Vltavice, kam dorazili o půlnoci. Zajatci přespali v kůlnách a 10. dubna 1945 v 7:30 hod. pod jiným vedením pokračovali do Aigenu, kterého dosáhli kolem 10. hodiny. O další cestě zprávy nemáme.

Po příchodu americké armády do Horní Plané byli Janak, Tanzer a Frauenhofer zadrženi a vyšetřováni kvůli úmrtí zajatců při pochodu smrti. Američané se spokojili s vysvětlením Janaka, že plnil rozkazy a o střílení zajatců nic nevěděl. Janak, Tanzer i Frauenhofer byli propuštěni. Zatímco Tanzer s Frauenhoferem uprchli za hranice, Janak zůstal v Horní Plané. Po příchodu čs. četnictva do obce byl 11. července 1945 znovu zatčen a okolnosti smrti zajatců byly náležitě vyšetřovány. Mimořádný lidový soud České Budějovice shledal Janaka jako velitele transportu odpovědného za smrt nejméně 6 zajatců a 10. prosince 1946 jej odsoudil k trestu smrti. Popraven byl téhož dne.

Dne 17. listopadu 1945 byl v Černé v Pošumaví zatčen další z bývalých velitelů pochodu smrti Franz Gramlinger (narozen 10. listopadu 1896 v Hořicích na Šumavě), který se v obci živil jako kolářský mistr v čp. 43. Na svědomí měl i další zločiny z roku 1938, kdy se v září přihlásil do teroristické organizace Sudetendeutsches Freikorps, se kterou 28. září přepadl celnici v Kyselově. Po záboru českého pohraničí německou armádou začátkem října 1938 fyzicky týral a zatýkal odpůrce henleinovského a nacistického hnutí z řad místních Čechů i Němců. V době, kdy byl určen velitelem transportu zajatců v dubnu 1945, byl příslušníkem Volkssturmu, SA a ve straně NSDAP zastával funkci Zellenleitera. Také Gramlinger byl za své zločiny Mimořádným lidovým soudem České Budějovice 9. dubna 1946 odsouzen k trestu smrti a téhož dne popraven.

Všech deset obětí hornoplánského pochodu smrti bylo po válce exhumováno a pohřbeno v Horní Plané. Jen u ubitého zajatce v Chlumském lese není jasné, zda i on byl exhumován a přepohřben, vzhledem k tomu, že v době, kdy Mimořádný lidový soud projednával zločiny Janaka a Gramlingera, ještě jeho hrob nebyl nalezen.

(autor JAN CIGLBAUER  je publicista, redakčně upraveno)  

Českokrumlovský deník: Úterý, 25. Únor 2014



 

 

 

 

 

Dědičná Štola Josef

Komu patří Štola Josef na Mokré?

Černá v Pošumaví 

Naše obec a zejména oblast osady Mokrá byla po dlouhá desetiletí významným producentem grafitu. Doly zde založila Eggertova společnost, která těžila asi čtyřicet let a v roce 1866 je odprodala Schwarzenberkovi. Již od samého počátku byly problémy s prosakováním podzemních vod do dolu. Již Eggertova společnost uvažovala o ražbě štoly, ale teprve za Schwarzenberka se začal záměr uskutečňovat. S ražbou se začalo v roce 1897, štola dosáhla celkové délky 2 240 metrů a měla sloužit jako odvodňovací kanál ražený směrem k šachtám v okolí Mokré. Stavba měla být hotova za pět let, ale problémy kolem prosakování vody, propadání terénu a opětné vyplňování vyrubaných prostorů, dokonce na několik let zastavení stavby, to vše se táhlo celých čtyřicet let. Když se v roce 1937 zřítila šachta Anna, se kterou byla štola propojena, znamenalo to konec prací.
Předmětem našeho současného zájmu po skončení všech důlních prací na Mokré je vyústění dědičné Josefovy štoly u lipenského jezera nedaleko osady Mokrá. Toto vyústění je osazeno kamenným portálem, kde nad vyzděným obloukem štoly je římsa se slepým vlysem a volutami po stranách a vše vrcholí dekorativním podstavcem s knížecí korunkou.
Obec Černá v Pošumaví, na jejímž katastrálním území portál vyúsťuje, považovala po celou dobu objekt za určitý druh památky, která by měla být chráněna. Až do současné doby se však nikdo o tento pozůstatek dolování nijak nestaral. Samotný objekt tak chátrá a rovněž okolí neskýtá zrovna oku lahodící požitek.
V roce 2013 se obec rozhodla, že portál a okolí by bylo potřeba vhodně upravit, protože stále se ozývají turisté, kteří chtějí portál a část štoly vidět. Starostka proto oslovila pracovníky Lesů ČR, neboť „památka“ leží uprostřed lesů, jenomže tam nevěděli, zda je portál jejich, ale přislíbili opravu portálu a úpravu okolí, pokud však budou mít v ruce doklad, že jde o jejich vlastnictví.
Vlastníci tuhových dolů se k objektu rovnou nehlásili a tvrdili, že vše je Ministerstva životního prostředí. MŽP potvrdilo, že „ano, je to naše, ale my nemáme prostředky na opravu“.
Starostka proto nabídla, že obec vloží prostředky a portál opraví, když jí ho MŽP pronajme. To však kontrovalo, že to nelze, musel by se obci pronajmout celý objekt, čili s portálem i štola. Jeskyňáři z Chýnovských jeskyň, kteří zpracovávali studii vnitřku štoly, zase starostku varovali, aby na takovýto pronájem obec nepřistupovala, protože cokoliv by se v celém objektu stalo, bude pak vina obce.
Starostka pak jednala i s památkáři, kteří na vyvolaném jednání prohlásili, že štola není nikde zapsána, že by bylo možno uznat za památku celek, bez označení štoly. Proto se znovu vyvolalo jednání s Lesy, památkáři a obcí, Lesy byly pro, aby památka byla vyhlášena, celý prostor by pak opravili, ale muselo by to být v jejich vlastnictví. MŽP však dále tvrdí, že štola a portál nejsou nikde v katastru zapsány, a tak to patří jim.
Z celého dlouhodobého jednání vyplývá, že všichni zainteresovaní by rádi portál i okolí opravili, všichni tvrdí, jaká je to nádherná památka po dolování, ale dosud není z této situace žádné východisko. Na začátek by snad stačilo vyrobit ceduli a postavit ji tak, aby byl každý dostatečně informován. To by obec Černá v Pošumaví udělala, ale co bude dále, není vyřešeno.
Českokrumlovský deník: František Záhora, 28. Únor 2014



Záchranáři v Dolní Vltavici

Za pomoc jiným často sami platí velkou daň

V sobotu se do Dolní Vltavice sjeli záchranáři z celé republiky, Polska i Rakouska

Dolní Vltavice

 Záchranářský pes vybíhá na ledovou plochu Lipenského jezera k místu, kde z díry v ledu volá o pomoc člověk, kterého led už neunesl. Zvíře přibíhá k průrvě, nešťastník mu podává jeden konec své šály, pes jej chytá do zubů a táhne. Vydatně tak pomáhá probořenému člověku z vody. Ale náhle nečekaně povoluje led i pod zvířetem a to mizí ve vodě. Totéž se stává znovu i zachráněnému. Houf lidí na břehu vydechne překvapením. To nebylo nahrané, taková situace se dopředu připravit nedá. Zvíře i člověk bojují a po chvíli se dostávají na led. Muž se po vzoru tuleně odvalí od díry v ledu, pes se oklepe a se šálou v zubech radostně míří ke břehu. Lidé se úlevou smějí a tleskají. Přesně taková situace nastala v sobotu v Dolní Vltavici nedaleko základny Vodní záchranné služby. A byla přesně v duchu toho, co vodní záchranáři říkají už léta: Při každé pomoci riskuje svůj život i sám záchranář. Byť to byla tentokrát chlupatá fenka jménem Hissmo.

Jedna z řady ukázek vodních záchranářů tak připravila překvapení, s nímž je dobré počítat ve chvíli, kdy by se do podobné situace dostal kdokoliv z nás. A i to bylo cílem letošního mezinárodního semináře o záchraně lidských životů na ledu. Českokrumlovští vodní záchranáři tu pravidelně vítají další záchranářské skupiny, profesionální i dobrovolné hasiče, zdravotníky a také kynology, aby tu zdokonalili spolupráci při záchraně lidí.Strana 3

Byť je toto setkání na břehu Lipna pravidlem už osmým rokem, letos je kvůli vrtochům počasí zvláště aktuální. Vždyť jak už Deník informoval, za necelé dva poslední měsíce se led Lipenské přehrady probořil už pod třinácti lidmi. A to jsou čísla oficiální, zdokumentovaná. Neoficiální počet může být vyšší. Dobrou zprávou je, že všichni přežili.

Členové Vodní záchranné služby Červeného kříže slouží v tomto období od ledna do března vždy, když je zamrzlé jezero každý víkend od páteční devatenácté hodiny do nedělní páté odpolední, všichni v době svého osobního volna. Jak dodala mluvčí záchranářů Adéla Černá, semináře vznikly vlastně kvůli ledové magistrále mezi Frymburkem a Lipnem.

Ovšem kromě profesních poznatků a dejme tomu i lidských úspěchů při záchraně života má život záchranářský i další stránku, o níž se zpravidla příliš nemluví. Je vpravdě osobní. Pokud si totiž záchranáři a jejich rodina nezvolí takový životní styl všichni dohromady, rodinné a partnerské vztahy tím mohou velice trpět. „Jsou desítky případů po celé republice, kdy záchranáři službám a případné záchraně lidí doslova obětují svá manželství,“ dodala Adéla Černá s tím, že do této kategorie už také patří. „Zpravidla nevydrží partner či partnerka záchranáře. Vše totiž není jen o službách samotných, ale i o studiu nebo o účasti na jiných seminářích. Vše si žádá svůj čas. A ten pak někde chybí,“ dodala Adéla Černá.

Přesto se mezi záchranáře stále hlásí noví zájemci, kteří tento obor dokonce i studují na univerzitách. „Vždy ráno tady plaveme ve studené vodě a cvičíme. Tento kurz je pro nás na fakultě novinkou, je jen škoda, že není taková zima, jaká by měla být,“ dodal studen Univerzity Palackého v Olomouci Jan Biskup. Dlužno dodat, že odpověděl jen chvíli poté, co se jako další z řady figurantů zcela promočený jen v civilních šatech doslova vydrápal na led po další ukázce záchranné akce.

Českokrumlovský deník: ZDENĚK ZAJÍČEK

Pondělí, 24. Únor 2014