sobota 25 listopad 2017

 

publicita

Chvála agronomické profese

Chvála agronomické profese

I když je den v létě nejdelší, rolníkovi často nestačí, říká nám jedna pranostika. Léto je totiž všem příjemné, ale rolníka často zmáhá. Přesto, anebo právě proto, že pocházím z rodiny rolníka, vybral jsem si tuto profesi jako své celoživotní zaměstnání. Moji rodiče, dokud pracovali jako soukromníci, museli samozřejmě znát a umět všechno. Já jsem si pro své vzdělání vybral agronomickou fakultu, kde jsem mohl být agronomem, zootechnikem nebo meliorátorem, tyto tři obory se tehdy na fakultě studovaly. Zvítězil samozřejmě agronom, přestože jsem tehdy nevěděl, co všechno mě vlastně čeká. Umístěnka však byla naprosto jasná a když se k tomu přidalo ještě ovlivnění některými tehdejšími filmy o drsném životě na Šumavě, například Zelené obzory nebo i Král Šumavy, bylo rozhodnuto. Nastoupil jsem skutečně ještě do „drsného“ prostředí a již po krátké době jsem zjistil, že jakékoliv poznatky o kvalifikovaném hospodaření nebude asi možné použít. Práce agronoma spočívala především v tom, aby vůbec zajistil zvládnutí potřebných prací jak přesvědčováním, tak někdy i nátlakem na zaměstnance všech možných národností. Osevní postup se sice jakýsi dodržoval, avšak veškerá teorie například u hnojení a dalších prací přišla vniveč. A vyrukovat dokonce se znalostí všech možných rostlin, plevelů a jejich nemocí a chorob, případně množství entomologické havětě a jejich latinskými názvy, to mohla být i sebevražda. Na to nebyl na tehdejším šumavském statku nikdo zvědavý. Důležité bylo nahnat ráno lidi do práce, celý den je hlídat a večer pak každému spočítat výplatu, vyvěsit na nástěnku na chodbě, aby si všichni ráno mohli přečíst, kolik si včera vydělali. Nebylo to však nijak těžké, všichni měli tehdy stejně málo, traktoristé 3,70 Kčs na hodinu a ostatní 3,30 Kč, a tak se občas přeli jen o to, kdo víc dělal a kdo to nějak „ošulil“. Všechny problémy jsem však přečkal a občas byla má profese agronoma zdrojem radosti a určitého uspokojení. Agronomická profese, to je svět spjatý s přírodou, která má své zákonitosti, celoročně opakující se cyklus neustálých změn, jednou příroda pomůže, jindy všechny plány zhatí. Pracoval jsem pouze na státních statcích a tam je funkce agronoma přece jenom poněkud odlišná od práce agronomů v Jednotném zemědělském družstvu (JZD). Samozřejmě, že agronom zde musí vypracovávat všechny potřebné podklady pro fungování rostlinné výroby, ale jejich plnění je mnohdy ovlivněno odlišnými názory, ne-li přímo příkazy mnoha dalších nadřízených osob. To často působí na agronoma poněkud negativně, a tak je mnohdy i rád, když je celý den někde na poli mezi lidmi, kde se může patřičně odreagovat. Proto musí být takový agronom zdravotně fit, neboť nespočet kroků po poli nachodí, nesmí mít sennou rýmu, nesmí se bát chodit po strništi, nesmí mu páchnout chlévská mrva a půda mu musí vonět. Profesor František Duchoň nám mnohokrát připomínal, jak je profese agronoma, potažmo celkově zemědělce, pro všechny potřebná a jak všem, kteří nad ní ohrnují nos, je potřeba připomenout satirické čtyřverší Karla Havlíčka Borovského: „Každý podle svojí chuti, pane můj, já dělám z hnoje chleba, ty děláš z chleba hnůj“. Přejdu však do dalšího desetiletí, do reality tehdejšího plně fungujícího zemědělství sedmdesátých let, a vybírám malé ohlédnutí za jednou z potřebných prací v rostlinné výrobě. Snad všechny plodiny nemohly být tehdy pěstovány bez patřičného hnojení minerálními hnojivy a bez ošetření různými pesticidy. Zažil jsem období, kdy se hnojivo rozhazovalo ručně z plachetky, pak postupně strojově, pesticidy rovněž. Ještě jako kluk jsem viděl v tehdejším JZD rozhazovat ručně metráky Dynocidu (DDT) na keře brambor proti mandelince. V době, o které píši, již všechny statky patřily pod Oborový podnik Šumava a ochranu a výživu rostlin převzal podnik Agroslužby Kaplice. Ten měl k dispozici pozemní aplikační techniku a organizoval i letecké ošetřování plodin. Na statku, tehdy již Frymburk, jsme využívali pouze vrtulník Mi-2, neboť letadlo typu Čmelák nemohlo v našich horských oblastech uspět. Bylo to v roce 1976, byl jsem agronomem hospodářství Černá, odštěpného závodu Frymburk a po příletu vrtulníku bylo mým úkolem seznámit pilota s plochami, které se budou ošetřovat. Ty jsem měl všechny zakresleny v katastrální mapě a pilota k jednotlivým polím pak naváděl. Tím pilotem byl tehdy bývalý sportovní pilot a parašutistický instruktor Otto Zemek, který tragicky zahynul v květnu 2012 a dne 3. listopadu 2014 by se dožil 73 let. Protože jsem se s ním pak blížeji seznámil, stejně tak jako se stal legendou pro velkou většinu obyvatel regionu, chtěl bych mu i tímto článkem vzdát hold. Nasednul jsem tedy k Ottovi do vrtulníku a ten se mnou provedl to, co prý dělá všem nováčkům ve vrtulníku. Ještě nikdy jsem v tom stroji neletěl, a tak než jsme začali hledat pozemky, vyletěl do takové výše nad obec Černou, že vše bylo vidět pomalu jako malé tečky. A pak najednou padal dolů, netvrdím, že mi to nic nedělalo, ale přežil jsem a pokračovali jsme v obhlídce. Tento zkušebně-pracovní let se konal vždy při příletu vrtulníku v následujících termínech. Na Dolní Vltavici v prostoru bývalé vojenské hlásky byla přistávací plocha, tam jsem musel být již brzy ráno, neboť Otto Zemek přilétal již v pět hodin, záleželo však též na počasí. Neoddělitelnou dvojicí byl mechanik pan Filek. Veškeré tyto práce byly pod kompetencí závodu Agroslužby Kaplice a organizačně vše zajišťoval pan Jiří Novák. Vždy byly připraveny dvě cisterny s vodou a velká laminátová káď, kde byl naředěn pesticidní přípravek. Vrtulník nabral asi 500 litrů tohoto roztoku, záleželo však na vzdálenosti, plochy byly na různých místech katastru. Ani létat nebylo snadné, zrovna na Vltavici jde přes pole elektrické vedení, pole byly někdy mezi lesy, takže bylo nutno nabírat výšku a pak opět dolů do pracovní výšky, se vším si vždy však Otto Zemek poradil. To byla pouze jedna výseč z bohaté profesní činnosti šumavského agronoma. Přestože jsem později přešel do vyšších funkcí, agronomická práce byla stále u mě na pomyslném žebříčku hodnocena vysoko.

Českokrumlovský deník: 29. Říjen 2014, František Záhora

KE KOMUNÁLNÍM VOLBÁM

ČERNÁ V POŠUMAVÍ

Nové zastupitelstvo chtějí v obci svolat ještě do konce měsíce října

Svůj starostenský post s největší pravděpodobností obhájí Irena Pekárková v Černé v Pošumaví. První oficiální jednání zastupitelů by chtěla svolat ihned po uplynutí patnáctidenní zákonné lhůty po volbách. „Ráda bych, abychom se sešli buď těsně před 28. říjnem, tedy před svátkem, nebo těsně po něm,“ doplnila včera Irena Pekárková, která kandidovala jako nestraník za KSČM. Tato strana už vyhrála v obci volby podruhé za sebou. Zajímavé je, že ze čtyřiceti sedmi kandidátů na všech kandidátních listinách obce kandidoval jen jediný člen nějaké konkrétní strany a to František Lukeš právě na kandidátce KSČM, jinak všichni ostatní zájemci o post v zastupitelstvu byli bez stranické příslušnosti. (zaza)

GLOSA  - Nestrany

Podruhé v řadě za sebou zvítězila v Černé v Pošumaví KSČM. A je to vítězství zvláštní, protože na kandidátce této strany byl pouze jediný její člen. Všichni ostatní byli nestraníci. A to i všichni z ostatních kandidátek v této obci. Ze 47 kandidujících nosí v kapse stranickou legitimaci jen jeden a to je ještě navíc ten, který se do zastupitelstva nakonec ani nedostal. „Víte, tady na vesnici si na nějaké strany moc nehrajeme. Vždyť se tu stejně všichni známe a scházíme,“ dodala mi k tomu starostka Irena Pekárková, která pravděpodobně svůj post obhájí. Co tím chci říci? Že nám to ti kovaní straníci a partajničení všechno komplikují. Bohužel, manýry z takzvané vysoké politiky se dostávají v některých, zvláště větších městech, do módy a tak už kolikrát jen z principu, že to či ono jakkoliv je to dobré, vymyslel ten, který se nám nehodí, tak to neodsouhlasíme. I proto je dobré chodit na zastupitelstva nebo vědět nějaké zákulisní informace. Už proto si také myslím, a nejen já, ale i daleko chytřejší lidé, že partaje a dělení na pravici a levici jsou přežitkem. Ať už ty, které mají dlouhou tradici, tak některé kované horkou kovadlinou. Černá to dokazuje víc než jasně. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Českokrumlovský deník: Středa, 15. Říjen 2014, Strana 2 - oba články

Sonda do historie školy a vyučování v Dolní Vltavici

Sonda do historie školy a vyučování v Dolní Vltavici.

Touto dobou je to přesně rok, kdy jsem ve svém článku krátce přiblížil osudy nové české školy v Dolní Vltavici po roce 1945 tak, jak je popsala paní Erika Zemanová ve své knize vzpomínek Zatopené domovy. Začátek letošního školního roku mi vnukl myšlenku vrátit se ještě do dávnější historie dolnovltavické školy. Materiálem, z něhož mohu čerpat, je Historie Dolní Vltavice, kterou sepsal v roce 1995 pan Stanislav Jágr z Horní Plané. Vycházel přitom z mnoha německých pramenů, protože oficiální německá kronika obce nebyla žádná k dispozici. Vyučování prakticky až do roku 1750 probíhalo v různých soukromých domech. Výuku žáků zajišťovala rodina Liebenweinů, kteří byli povoláním tkalci a na vyučování si najímali učitelské pomocníky. Takto to prováděli plných 118 let. Prvním učitelem, písemně doloženým, byl Johannes Wagner, který celkově vyučoval 40 let, od roku 1667 do roku 1707. Posledním Liebenweinem byl učitel, ale hlavně tkadlec a obchodník s plátnem, který se 15. září 1835 utopil ve Vltavě, když spadl z mostu u hostince v Kyselově. Podle vyprávění v kronice uváděných přímých účastníků se učili v jedné třídě, což byla úzká místnost, kde podél zdi stála lavice a oproti bylo místo pro podučitele, jak se tehdy nazýval. Kromě toho tam byl stůl, postel a skříň na šaty, ovšem většina dětí seděla na zemi. Druhá třída byla v soukromém domě, tehdy číslo 16 a později v tanečním sále U Hanese. Škola v Dolní Vltavici byla postavena vedle kostela někdy v polovině 18. století. Byla jednopodlažní, s jednou třídou, bytem pro učitele a tehdy potřebnou stájí a stodolou. Úvahy o tom, zda zde stála škola již před třicetiletou válkou, nebyly nikdy potvrzeny. Podle mlynáře na Lužním mlýně v Kyselově byla škola v roce 1842 navýšena o poschodí, byla zřízena další třída a druhý byt pro učitele. Tehdy školu navštěvovalo 316 žáků z devíti farních obcí. Pro takové množství žáků byly školní prostory naprosto nedostačující, nehledě k tomu, že cesty žáků do školy byly často spojeny s různým nebezpečím. Například děti z Pestřice musely chodit do školy přes Kozí Stráň a při častých povodních a množství ledu při jarním tání nastávaly problémy s docházkou. Školský výbor proto prosadil, že od roku 1878 bude přes zimní období otevřena v Pestřici paralelní škola. O dva roky později podala obec Pestřice žádost knížeti Schwarzenberkovi na otevření vlastní školy. Tehdy prý obecní představený Wenzel Zach z Račína ve věci stavby školy šel více jak stokrát pěšky na okresní hejtmanství do Krumlova. V roce 1883 byla výstavba školy povolena, ztroskotala však na odporu majitelky pozemku, která tvrdě nesouhlasila. Škola proto musela být postavena v letech 1883/1884 na knížecím pozemku v Račíně. Sem pak docházely děti z Pestřice, Račína a horní části Dolní Borkové. V Račíně začalo vyučování počátkem roku 1885 v jedné třídě a od září pak se ze školy stala dvoutřídka. Ovšem ani to nepřineslo nějakou úlevu škole v Dolní Vltavici. V roce 1886 byly pro 256 žáků k dispozici dvě třídy a taneční sál. Již v roce 1880 se měla postavit třetí třída, ale opět nebyl stavební pozemek. Když konečně bylo rozhodnuto postavit školu o výměře 100 čtverečních sáhů, nastaly opět rozepře, obecní zastupitelstvo z Kyselova odmítlo poskytnout příspěvek na stavbu. Žádalo vyčíslit náklady, což pak komise provedla v roce 1888, stavět se však nezačalo, vše utichlo a stavební materiál ležel další roky venku. Tahanice probíhaly dále, až musela zasáhnout komise ve složení baron Kruchina a rytíř ze Schwammberku, teprve pak obecní zastupitelstvo a školní rada hlasovali pro výstavbu. Po vypracování všech plánů byla stavba zadána Kasparovi Lachowitzerovi z Mechového mlýna, nájemcem stavby byl Andreas Wagner z Frymburka. Cihly dodávali Johann Spitzl z Kozí Stráně a Franz Mugrauer z Kyselova, vápno Ignaz Stürzl z Pláničky, sklenářské práce N. Pollak z Hor a zámečnické práce Alois Hofer z Dolní Vltavice. Škola byla otevřena v září 1892 a stála 11 890 zlatých. V roce 1911 byla otevřena škola v Černé, kam začaly chodit děti z Bližné a v letech 1912/1913 byla škola ve Vltavici rozšířena a další dvě třídy. Ve škole v Dolní Vltavici se nyní v sedmi třídách učily děti z Kyselova, Kozí Stráně, Horní Borkové a dolní části Dolní Borkové, Radslavi a Dolní Vltavice.

Českokrumlovský deník:František Záhora, 13. Září 2014

Plnění povinných dodávek zemědělců

Plnění povinných dodávek zemědělců v padesátých letech minulého století

  V letošním roce je tomu 65 let od doby, kdy bylo v Černé v Pošumaví založeno Jednotné zemědělské družstvo (JZD). Průběh jeho dalšího vývoje však ponechám stranou a věnuji se pouze jedné důležité části, kterou je takzvaný výměr povinných dodávek státu. Ten byl stanoven zákonem pro všechny zemědělské subjekty, čili vedle JZD i Státním statkům a soukromě hospodařícím rolníkům. V Černé sice po dvou letech vstoupili do JZD všichni soukromníci, postupně však někteří úplně odešli z obce a několik dalších v roce 1954 z družstva vystoupilo. Právě oni měli situaci velmi svízelnou. Přestože se stále tvrdilo, že mezi všechny subjekty jsou dodávky spravedlivě rozděleny, „byli jsme šeredně mačkáni“ jak mi vyprávěl přímý pamětník. Jeho rodiče obhospodařovaly výměru 15 hektarů zemědělské půdy a na to jim stát určoval dodávku 450 kilogramů vepřového masa, 825 kilogramů masa hovězího, 5 700 litrů mléka, 1 405 kusů vajec, 590 kilogramů žita, 80 kilogramů pšenice, 685 kilogramů ostatních zrnin, 5 705 kilogramů brambor, 435 kilogramů sena a 3,8 kilogramů ovčí vlny. Není divu, že při často zde se vyskytujících nepříznivých klimatických podmínkách bývaly s dodávkami problémy, přestože orgány tvrdily, že výměr je poměrně nízký. Nakonec to stejně donutilo i tyto soukromníky znovu vstoupit do družstva. Řešení dodávkové povinnosti bylo tehdy úkolem orgánů MNV, které se tím pravidelně na všech zasedáních zabývaly. Z jednoho zasedání MNV uskutečněného 22. listopadu 1955 se dochovala hlavní zpráva zabývající se touto otázkou. Kdo zprávu přednesl, není z archivních údajů patrné, chybí jména i podpisy. Obsah zprávy však názorně ukazuje tehdejší situaci i z takzvaného ideologického hlediska. Dovoluji si proto tuto zprávu poskytnout rovněž čtenářům Deníku.

Úvodem mé zprávy provedu rozbor plnění státních dodávek od začátku letošního roku, a to jak u soukromě hospodařících zemědělců, tak u Jednotného zemědělského družstva. Plnění dodávek je jednak vlastenecký úkol, jednak povinnost všech, kteří na půdě hospodaří, přinésti na stůl pracujících pokud možno nejvíce vyrobených produktů zemědělských. O naší zemědělské obci, která má dobré půdní i klimatické podmínky, to však není možné říci. Dlužíme státu velká kvanta téměř všech zemědělských produktů, které jsou k dodání předepsané. V čem spočívá tato neodpustitelná, na lehkou váhu braná netečnost, k řádnému plnění povinností. Vždyť každý o svá práva a nároky, které mu náleží se hlásí, každý se jich domáhá a běda, nedosáhne-li v tom okamžiku toho, co by chtěl mít. Ovšem na druhé straně, že má každý povinnost k řádnému plnění úkolů, to je opomíjeno a tato povinnost je odkládána až na poslední místo. Hovoří se o tom, mě se nemůže nic stát, já mám děti, já nejsem kulak ani vesnický boháč, na mě nikdo s žádnými tresty nemůže a tak podobně. Například nebyla úroda brambor, ani JZD nesplnilo, tak proč bych plnil já, nebo druhý. Ovšem každý z těchto nositelů falešných teorií si musí uvědomit, že nad nikým se nemůže a nebude zavírat jedno oko, popřípadě obě. Naše JZD přes všechny známé nedostatky, všechny ostatní dodávky překročilo vysoko přes 100 %. Svou nezodpovědnou prací při ošetřování brambor se jim výsledky hektarových výnosů náležitě promítly, splnili dodávku brambor pouze na 77 %. Také mohli prohlásit, že to postačí, ovšem ono by to nepostačilo, nikdo nad družstevníky nezavřel jedno oko. Každý jednou provždy si musí uvědomit, že státní dodávky je nutno plnit a že se bude jejich důsledné plnění vyžadovat. Naše JZD i ostatní družstva v okrese si tuto povinnost uvědomila. Které družstvo svým špatným postojem zavinilo nedosažení hektarových výnosů a málo sklidilo, musí si, lidově řečeno, utáhnout opasek a brambory splnit náhradním způsobem. Naši družstevníci to plně pochopili a za nedodané brambory dají 20 ks prasat, které také mohli spekulačním způsobem nabídnout Výkupu za volnou cenu. Je to opravdu špatná bilance ve zvyšování zemědělské výroby, když nejsou plněny ty nejminimálnější základní úkoly, docela nízko předepsaných státních dodávek. Nejbolavější místo, takové hnisavé, je plnění mléka. Spotřebitelé se ve zdejší prodejně dožadují másla, právem se zlobí, že másla je do prodejny přidělováno málo. Spotřebitelé hartusí, někdy padne i ošklivé slovo, spotřebitelé ale zajisté vědí, že máslo se z ničeho jiného nevyrobí, než z mléka. Ovšem když krávy, které mléko dávají, nedojí, nemůže být ani másla. Je třeba si uvědomit, že touto prací nikterak nepřispíváme k zajištění řádné výživy pracujících, zvláště pak tento postoj není pádnou ranou na hlavy rozvratníků, ani na hlavy podněcovatelů války. Tento případ a po něm, kdybychom rozebírali takto i ostatní, přesvědčivě ukazují, že není poctivý poměr k řádnému plnění státních dodávek, což zapříčiňuje i málo důsledná práce národního výboru a předsedy zemědělské komise, který jako člen národního výboru v prvé řadě by měl sám se vší ctí přistoupit k odpovědnějšímu plnění státních dodávek, aby s čistým štítem mohl přijít mezi ostatní zemědělce a vést je svou příkladnou prací k plnění jejich úkolů, tak, jak řekl náměstek předsedy vlády na posledním aktivu pracovníků národních výborů. Je těžko členu národního výboru jít mezi zemědělce, aby plnili své úkoly, když sám, jako volený orgán, své povinnosti neplní.

Českokrumlovský deník: František Záhora,Středa, 24. Září 2014, Strana 8

KOMUNÁLNÍ VOLBY 2014

Novinkou v Černé jsou samostatní kandidáti a ženy

Mezi kandidátními listinami pro letošní Komunální volby přibyly dvě, na nichž je pouze jedno jméno. Sami za sebe, bez příklonu k jakémukoliv sdružení nebo straně tak kandidují dva muži, Jakub Suchánek, který před čtyřmi lety kandidoval za sdružení Mladí, a Josef Černý. Další novinkou je také zcela samostatná kandidátka žen Ženy do politiky. Na rozdíl od jiných měst či obcí nemělyzřejmě problém takovou kandidátku sestavit ani v Černé v Pošumaví, ale ani v nedalekém Kájově, kde je obdobná kandidátka. Podobně jsou na tom například českobudějovické Ženy 2014, ke kterým se dokonce hlásily kandidátky ještě po uzávěrce, takový byl o účast zájem v Českých Budějovicích. Zajímavé bude sledovat vývoj kolem postu starosty obce. Předchozího Jana Voldřicha, který vzešel z komunálních voleb, zastupitelé v roce 2010 odvolali. Do minulých voleb pak obec vedla dočasně Věra Daňová. V řádných komunálních volbách 2010 se poté starostkou Černé stala Irena Pekárková, která jako bezpartijní kandidovala za KSČM.

ZDENĚK ZAJÍČEK – 6.9.2014

NA OKRAJ - Aby to šlapalo dobře

Čekají nás zajímavé souboje. Jako diváky, ale také jako ty, kteří do nich mohou zasáhnout udělením svého hlasu v komunálních volbách, jež se rychle blíží. A budou to souboje, které nebudou zajímat pouze fanoušky hokeje či fotbalu, bez ohledu na to, kolik jich je, ale napínat budou většinu obyvatel země. Aby také ne, vždyť jde o nás všechny a je důležité, aby i další volební období nebylo o nás bez nás. Nabídka kandidátů je zajímavá. Nechybí mezi nimi odvážní jednotliví nezávislí kandidáti, stejně jako odvážné ženy, které dokonce někde, jako třeba v Černé, vytvořily ryze ženskou kandidátku. A proč by ne, vždyť ne nadarmo říkával Jan Werich: Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem. Hlavní je však jedno: Z kandidátek je vidět, že navzdory zklamání z vrcholné politiky to lidé pořád nevzdávají a opět se jdou jako kandidáti z většiny brát o to, aby to v té jejich obci či městě šlapalo dobře. ZUZANA KYSELOVÁ – 6.9.2014