sobota 25 listopad 2017

 

publicita

Černá v Pošumaví před sto léty

Obec, známá dnes jako jedno z významných turistických center, byla při aktualizaci k 1. lednu 1898 v Ottově encyklopedii vyznačena takto: Černá / německy Schwarzbach/ je ves při hranicích rakouských, hejtmanství Krumlov, okres Horní Planá. Ve vsi je 36 obydlených čísel a 508 obyvatel (v roce 1899).

Ve vsi je kostel Neposkvrněného početí Panny Marie, od roku 1858 farní, dále dvoutřídní škola, pošta, telegraf a tuhové doly knížete Adolfa Schwarzenberka. Obyvatelstvo živí se dřevořezbou.

Ovšem již tehdy se o Černé a okolních obcích hovoří jako o možných letoviscích a turistických cílech „dolní" Šumavy. Jan Mareš z Jihočeské vědecké knihovny přeložil úvahu Camillo Morgana z r. 1898, který se k této problematice vyjádřil. Popisuje Černou, která je známa především svými velkými doly na tuhu a doporučuje každému její krátkou návštěvu. Ovšem pobyt dlouhého trvání rozhodně zamítá, protože vzduch je všude prosycen tuhovým prachem, který hustou vrstvou pokrývá všechny cesty a stezky kolem. Člověk prý potkává všude hornické zjevy vpadlých lící a jako mouřenín černé, což je nejlepším znamením toho, že ovzduší zde nemůže být nikterak zdravé.

K tomu ještě dodává, že i v další péči o hosty je bídně postaráno, hostince v Černé u Scheiterbauera, Kollera i Nadera jsou velmi primitivní a hostinští tak způsobů neznalí, že každý cizinec dobře udělá, když sem raději nezavítá.

V Černé je v provozu knížecí schwarzenberský pivovar, ale vaří se v něm to nejhorší, nejzahořklejší pivo na celé Šumavě.

Kromě toho prý i společenský život je spíše všechno jiného nežli příjemný a bezstarostný, neboť jednotlivci zdejší „honorace" jsou stiženi ješitností a provinční namyšleností.

A panují zde takové bezpečnostní poměry, které připomínají ještě časy loupežníků. Autor sám, který bydlel v jednom osamělém lesním domě uvádí, že téměř nikdy nešel na lože jinak nežli s nabitou loveckou zbraní po levici a s nabitým armádním revolverem po pravici a mnohdy byl dokonce nucen bdít až do rána.

Rovněž Mokrou, která leží při cestě do Černé, autor nešetřil. Popisuje jí jako malou bezvýznamnou osadu, která je nevhodná jak k letním pobytům, tak i coby turistický cíl.

Oproti tomu je poměrně příznivě hodnocena Dolní Vltavice. Podle autora se jedná o úhledný městys s velkým kostelem a pěknými, čistotnými domy, odkud lze podnikat krásné výlety do dalších zajímavých míst a tak Vltavici směle doporučuje jako letovisko.

Dnes nám tyto řádky připadají poněkud úsměvné, ovšem lze z nich vyčíst, že i samotný život lidí zde žijících ,byl v té době tvrdý a drsný a na „nějaké" turisty a letní hosty nebyl nikdo moc zvědavý.

Ing. František Záhora, Českokrumlovský deník, 7.dubna 2010

První máj, to je lásky čas i svátek práce

Byl  pozdní večer - první máj - večerní máj - byl lásky čas. Téměř všem známé verše  lyricko-epického  díla  věhlasného českého básníka nám připomínají, že přichází opět onen čarodějný měsíc, měsíc jara a lásky.

Báseň  Karla Hynka Máchy - „Máj" byla vydána v roce 1836  a inspirovala mnoho generací studentů, kteří příchod jara oslavovali festivalem pod názvem Majáles.

Studentský rej

Ten první poválečný vznikl u nás v roce 1956 a již tehdy vzniklo slavné heslo „Nebojte se Pražáci, ještě jsou tu študáci", které pak bylo i ústředním motem majálesů v šedesátých létech. Přestože jsem nebyl přímým účastníkem žádného majálesu, v té době jsem v Praze studoval a heslo znal. Samozřejmě, že vznikala i jiná hesla a provolání a tak prakticky od samého počátku bylo vše sledováno státními a stranickými orgány, docházelo i k zatýkání  a postupně bylo řízeno pod patronací Československého svazu mládeže / ČSM/.
Osobně však mám stále na studentské máje příjemné vzpomínky. Zejména můj první v roce 1961, který jsme prožívali v Lubenci u Karlových Varů, kde jsme vykonávali osmiměsíční praxi. Byli jsme sice v průvodu, ale už si nevzpomínám na jeho průběh, uvízl mi však v paměti právě onen večerní máj - lásky čas.Ten májový večer byl tehdy opravdu teplý, byli jsme jen v košilích na májové veselici a i to zaláskování tam bylo přítomno.

Následující Máj roku 1962 jsem v Praze prožil v průvodu a protože jsem musel nést transparent / jsa velký, silný a „blbý" /, nijak nadšený jsem nebyl, zejména po skončení, kdy řada jiných spolužáků se věnovala příjemnějším věcem, my s transparenty jsme museli  s nimi zpět a z Letné do Dejvic to přece jen chvilku trvalo. Stále to však bylo ono téměř bezstarostné studentské období, kdy člověk netušil, co může následovat po příchodu do zaměstnání.

První máj u Lipna

Zde bych chtěl připomenout 1. Máj roku 1971, kdy jsem pracoval jako vedoucí hospodářství Bližná na Státním statku Černá v Pošumaví. Byl to můj první máj po příchodu na Statek a hned se „nepovedl". S notným předstihem se tehdy na poradě vedoucích řešilo zabezpečení oslav 1. máje a zejména účast pokud možno všech zaměstnanců. Vedoucí byli přímo zodpovědni za to, že plnou účast zabezpečí a v průvodu půjdou v čele svých podřízených. Byl jsem ve funkci na Bližné od ledna toho roku, přímo v osadě jsem bydlel a tak se i slušelo zúčastnit se některých tradičních akcí spolu se sousedy, potažmo zaměstnanci a mými podřízenými. Začalo to již o velikonocích a poslední dubnová noc, v předvečer prvního máje, nemohla být vyjímkou. Vedle pálení čarodějnic se stavěla májka, ale především jsme se veselili a samozřejmě popíjeli prakticky až do rána. Tak se stalo, že odjezd na májový průvod do Horní Plané jsme nejenom já, ale i někteří ostatní, nestihli. No, lidem to prošlo, já však měl nejenom skvrnu v posudku, ale i ředitelskou výtku a finanční postih. Dodnes nevím, kolik lidí z „mého" hospodářství se oslav zúčastnilo, vím jen, že zvítězila Horní Planá, protože to měli doma a počítal  se každý, i když se díval jen z okna.

Alegorické vozy

V dalších létech jsem se již zúčastňoval, především také kvůli dětem, kteří ještě jako malé se těšily, zejména na alegorické vozy. Většinou jsme prošli Horní Planou náměstím nahoru a zpět dolů, kde byla tribuna a na ní představitelé místního a okresního formátu, samozřejmě, že nechyběl představitel sovětských vojsk dislokovaných v Boleticích. Většinou se všichni těšili na průjezd alegorických vozů, které byly často , zejména u hornoplánských firem, poměrně vtipně připraveny. Z vlastní zkušenosti vím, že projevy představitelů se moc nesledovaly, lidé se zde třeba po nějaké době potkali a tak si povídali mezi sebou, často o jiných tématech než byla prvomájová oslava. Obchody se otevíraly až po skončení projevů a tehdy bylo hlavním úkolem účastníků koupit a přinést domů banány, případně jiné ovoce.

Revoluční zlom

Po roce 1989 skončila i éra těchto průvodů, dobrovolně povinně se již nikam nemusí, jen politické strany oslavují, samozřejmě každá po svém. Přesto všechno vzpomínám na první máje v dobrém a mohu říct, že jsem je měl v podstatě rád, v mládí samozřejmě více, připadal mi ten den jaksi slavnostnější, což o současných, většinou přehlušených sekačkami a motorovými pilami, říci nelze.

Připomeňme si tedy ten letošní nejenom lásky čas, ale i to, že je to od roku 1890 mezinárodní Svátek práce.

PS. Vzkaz obyvatelům Českého Krumlova a ostatních níže položených oblastí: „ Polibte svou vyvolenou pod rozkvetlou třešní, což se nám „ šumavákům", vzhledem k absenci rozkvetlosti jakéhokoliv stromoví, málokdy podaří.

Českokrumlovský deník, 26. 4. 2010, František Záhora

Úvod

Vítejte na webových stránkách Černé v Pošumaví

Kde začít?

Pokud hledáte, co se v obci děje, pak hledejte v sekci Aktuality, pro shlédnutí záznamů z již minulých akcí zabrouzdejte do Archívu událostí. Na stránce Novinky na Váš email můžete zaregistrovat svůj email k pravidelnému odběru novinek a být tak průběžně informováni o aktualizacích stránek obce Černá v Pošumaví.

V sekci Obecní úřad najdete jak oficiální Úřední desku Obce Černá v Pošumaví, tak Způsoby podání na elektronickou podatelnu, Tiskopisy a formuláře pro nejčastější podání žádostí a jiné informace týkající se obecního úřadu a obce.

Informace pro občany zase nabízí informace o různých otvíracích dobách a v sekci Napsali o nás naleznete články z novin, které se nějakým způsobem zmiňují o naší obci.

Informace o činnosti spolků a sdružení a odkazy na související spolkové stránky naleznete v sekci Kluby, spolky, sdružení. Seznam ubytovatelů, firem poskytujících služby a firem působících na území obce zase v sekci Ubytování, služby, firmy.
 
Pár slov o obci

Černá v Pošumaví, obec s 810 obyvateli se zajímavou, více jak 740 letou historií. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1268. Mezi největší pamětihodnosti patří Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie, na místě dřevěné kaple z roku 1787 postaven v roce 1799 a v letech 1901 - 1904 upraven v novorománském slohu s věží a socha svatého Jana Nepomuckého.

Značná část území obce patří do Chráněné krajinné oblasti Šumava. Na území se nachází několik přírodních rezervací a památek.

Černá v Pošumaví leží na levém břehu Lipenského jezera. Svou polohou je přirozeným středem a významným místem lipenské oblasti. Největší šířka vodní nádrže vytváří příznivé podmínky pro jachting a windsurfing, na své si přijdou vyznavači adrenalinových sportů i vyznavači rybářského sportu. Značené cyklistické trasy ideálně propojují klidovou, přírodní oblast pravého břehu jezera s levým, který je vybaven kvalitním zázemím a službami, které uspokojí i velmi náročné návštěvníky. Nádherná příroda a blízkost historicky významných míst, jako je například Český Krumlov, Vyšší Brod a rodiště básníka Šumavy Adalberta Stiftera Horní Planá, skýtají bohaté možnosti pro kratší i delší turistické poznávací výlety.

Od mlýna k elektrifikaci Dolní Vltavice

V oblasti Dolní Vltavice se vlévaly do Vltavy tři potoky. Jednak před obcí to byl potok Pestřice / Rotbach/, u vltavického mostu Mlýnský potok / Riegelbach/ a na konci vltavického katastru u Hruštic to byl potok Ježův / Igelbach/. Všechny tři potoky šly od hranic z pravého břehu a na všech kdysi klapávaly vodní mlýny, na Mlýnském potoce byly dokonce dva a k tomu ještě vodní pila.

Jeden z mlýnů vlastnil majitel domu v Kyselově č.p. 2  Franz Fischer, tento mlýn mu však dne 4. května 1929 vyhořel, takže ho již neobnovoval, ale zřídil na jeho místě parní pilu.

Ovšem jako sudetský Němec byl po válce odsunut, parní pila přešla do národní správy volyňského Čecha Otíka, který provoz vedl do roku 1946. Protože onemocněl, převzal správu jistý Liebermann, původem od Mariánských Lázní. Za jeho vedení se podnik značně zvelebil.Vedle parní pily zřídil zde i vodní elektrárnu. Instaloval vodní turbínu a generátor na střídavý proud 220 V, který byl poháněn turbinou a začal tak vyrábět dostatek elektrického proudu nejen pro svůj podnik, ale i pro celou Dolní Vltavici. Tehdy byly elektrizovány i samoty ke Kyselovu a nová celnice na hranicích. Ovšem elektrický proud bylo možno využít pouze ke svícení, pro větší spotřebiče ho bylo málo.

Již koncem války bylo započato se stavbou elektrického vedení z Radslavi. Linka byla postavena, byly nataženy dráty, za řekou poblíž statku byl postaven transformátor a dovezeno jeho zařízení. Přišel však konec války, který hned v roce 1945 zastavil veškeré práce, první česká správa obce elektrizaci nedokončila, vše, co bylo dosud postaveno, bylo ponecháno svému osudu, buď se zničilo nebo někam odvezlo a jinak znehodnotilo, takže obec Dolní Vltavice byla i nadále odkázána na vodní elektrárnu na Mlýnském potoce.

Obec tedy při svícení byla přímo závislá na tomto podniku. Dokud zde byla v provozu pila, tak byl udržován v pořádku i náhon z Mlýnského potoka na turbínu a celé zařízení související s dodávkou proudu pro obec.

Jenomže  v roce 1949 byla Fondem národní obnovy pila zlikvidována, její zařízení ponecháno na místě svému osudu, hospodářské objekty a pozemky převzal Národní pozemkový fond a po něm Státní statek, který si zde zřídil své středisko. Bohužel, údržba zařízení byla stále horší, vadné břehy náhonu začaly propouštět vodu, takže jí bylo nedostatek pro pohon turbíny. Tím docházelo stále častěji k přerušení v dodávce proudu v obci, bylo nutno svítit petrolejovými lampami do doby, než někteří obětaví občané závady odstranili.

Pro tyto stálé nepříjemnosti a nákladnou údržbu byla snaha z vedení obce již od roku 1950, dostat sem řádný elektrický proud ze sítě Jihočeských elektráren. Bylo údajně naléháno na dokončení rozestavěné elektrické sítě z Radslavi, která se již za války začala stavět.

Ovšem v této době se již vědělo, že Dolní Vltavici postihne osud zátopové oblasti a tak se nepodařilo elektrifikaci včas prosadit, pouze byla obci v roce 1954 přidělena „větší" peněžní částka, aby mohla být provedena generální oprava dosavadního elektrického zdroje a celého jeho vedení. To ovšem bylo řešení opět provizorní, nedostačující a časté poruchy, či nedostatek vody znamenal, že se i nadále muselo svítit petrolejkami. Kronikář, který zaznamenal tento stav v Pamětní knize Dolní Vltavice v roce 1955 a z něhož jsem i já ve svém článku čerpal, končil takřka pesimisticko-optimisticky: „ Snad to zde do doby zátopy s tím naším světlem nějak vydržíme".

Neověřené informace uvádějí, že nakonec byla v roce 1955 elektrifikace Dolní Vltavice provedena.

14. dubna 2010,  Ing. František Záhora,  Českokrumlovský deník