sobota 25 listopad 2017

 

publicita

Trochu jiný pohled na advent

Trochu jiný pohled na advent

Advent, či adventní období, které právě prožíváme, by mělo být, z křesťanského hlediska, obdobím pokání, rozjímání a duchovního zklidnění. Tradiční zvyk, pocházející z Německa, jehož základem bylo kolo od vozu darované dětem v sirotčinci a ozdobené svíčkami na každý adventní den. Tak je to historicky datováno od roku 1839. Věnec se čtyřmi svíčkami je znám od roku 1860. V současnosti prakticky veškeré sdělovací prostředky skloňují advent ve všech pádech. Popisují všechny zvyky k tomuto období se vztahující, rozebírají historii ze všech stran. Proto mě v této souvislosti zaujal fakt, že ve všech dřívějších kronikách obce Černá v Pošumaví nenajdeme o adventu ani zmínku. Přitom je psali kronikáři němečtí, kde tento zvyk započal. Pozornost je věnována především samotným Vánocům a typickým jídlům během Vánoc. V kronice obce Černá z období let 1924 až 1933 se dočteme, že na Štědrý den se vždy podával chléb, ve kterém byly zapečeny suché hrušky, hrozinky, fíky a jiné ovoce, a který prý byl velmi chutný. Kronika obce Bližná z let 1922 až 1940 zase popisuje, co všechno se na Štědrý den předkládá k jídlu. Každý rodinný příslušník i člen čeledě dostane vánočku, máslo, koblihy, kávu, med, sirup a chléb. Nenajdeme ani zmínku o tom, co se tehdy předkládalo k štědrovečerní večeři. Pouze konstatování, že o Vánocích musí být k obědu hovězí maso a šunka se zelným salátem. Mikuláš a čert Ruprecht, kteří chodili 5. nebo 6. prosince přinášeli dětem malé dárky, často však i brambory a shnilou řepu. Zůstanu stále v čase vánočním, zaměřím však svou pozornost trochu jiným směrem. Pro nás dnes již neznámým pojmem, ale pro tehdejší život na vesnici důležité, byly takzvané střídací dny. Říkalo se jim též selské prázdniny. Bylo to období od svátků vánočních do Tří králů, kdy veškerá práce, s výjimkou nakrmení hospodářského zvířectva, stála. Vždy 27. prosince, který byl nazýván Janův den, docházelo v celé farnosti k výměně čeledě. Každý, kdo byl v pracovním poměru a nebyl během léta zaměstnavatelem takzvaně zamluven i na další rok, musel počítat s mlčenlivou výpovědí. Otevřená výpověď se dávala jen tehdy, pokud kterákoliv strana hrubě porušila pracovní řád. Výpovědní lhůta byla čtrnáctidenní. Čeleď se najímala 24. června, na den sv. Jana, každý najatý dostal „vstupní peníz“ ve výši 20 až 50 korun. Nově najatému čeledínu musel zaměstnavatel dovézt z jeho starého místa truhlici, později skříň na šaty a určit výši mzdy, která je vyplácena v penězích a v naturáliích. Tak například velký čeledín dostával mzdu 1000 až 1200 korun a velká děvečka 800 až 900 korun. V naturáliích dostávali muži 1 korec žita, 3 pytle brambor, 4 košile a 2 haleny. Ženy pak jedny látkové šaty, 1 korec žita, 3 pytle brambor, 20 metrů česané látky, 1 látkový šátek, 2 košile, 2 haleny, 1 sukni a ložní povlečení. Mzdy čeledě, jak uvádí zápis, byly o Vánocích roku 1932 všeobecně sníženy o 200 až 400 korun. Na sedláky a ostatní obyvatele byla před Novým rokem vydána zostřená exekuční nařízení. Nezaplacené daně jsou vymáhány bezohledně a s veškerým důrazem. Zabavování a dražby jsou na denním pořádku. Uvádí se, že bývalému starostovi a hostinskému v Mokré exekutoři, kteří nečekaně přijeli s auty, naložili veškerý dobytek a odvezli do Krumlova. S velkou bídou dali sedláci v Mokré dohromady sedm tisíc korun, aby svého souseda ochránili od ztráty. Velká hospodářská krize dolehla na všechny. V roce 1934 si mohli nakoupit například kilogram pšeničné mouky za 3,20 Kč, 1 kg brambor za 0,40 Kč, 1 kg kostkového cukru za 6,40 Kč, 1 velkou veku chleba za 8 Kč, 1 vejce za 0,50 Kč. Zajímavé jsou i ceny dobytka z této doby. Například kůň (označují jako bezvadný), starý čtyři roky, stál 3000 až 3200 Kč, čtyřletá kráva 1500 Kč, jedno tučné prase čtyři koruny za kilo. Zemědělec platil za rok daně ve výši 1200 až 1300 Kč. Adventní vánoční období nebývalo jen časem radostí a spokojenosti, dost často bylo doprovázeno i starostmi. Život nebýval lehký a s nikým se moc nemazlil, lidé však byli mnohem skromnější a s myšlenkou na Boha snáze vše překonávali.

Českokrumlovský deník: František Záhora, 10. Dezember 2014

Seniorské setkání v Černé

Seniorské setkání v Černé

V předvečer adventního období, které letos začíná první adventní nedělí 30. listopadu, se na mnoha místech konají setkání, či posezení s důchodci, pardon, se seniory. Celá léta, co pamatuji, se na konci roku organizovalo setkání s důchodci. Podle tehdejších zákonů skončili s prací v daných letech svého věku a pak na znamení toho, že si podnik či obec vážily jejich celoživotní činnosti, byli pozváni na setkání s představiteli těchto institucí. Dnes se vžilo označení senior a musím se přiznat, že se mi líbí mnohem víc, i když nevystihuje úplně samou podstatu problému. Označení důchodce znamenalo, že onen člověk dosáhl potřebného věku pro vyplácení důchodu nebo penze od státu a více méně se s ním již nepočítá. Naproti tomu označení senior by mohlo znamenat, že člověk je ve věku nad 60 let, bez ohledu na to, zda bere důchod či ne a jak se momentálně cítí být ve fyzické či duševní kondici. Účelem tohoto článku však není filozofování, ale popsání konkrétní události, kterou bylo Setkání seniorů v Černé v Pošumaví. Toto soaré se uskutečnilo 23. listopadu v odpoledních hodinách v hotelu Racek, kde zhruba třicítku seniorů uvítala starostka obce Irena Pekárková. V úvodním programu vystoupili žáci První soukromé ZUŠ České Budějovice, která má pobočku v Černé v Pošumaví a kterou vedou manželé Vladimír a Naďa Rolčíkovi. Pak již nastoupili muzikanti, v naší obci již oblíbené hudební skupiny a senioři se postupně dostávali do svého živlu. Chvíli sice trvalo, než se někdo odhodlal k tanci, ale pak se to rozjelo. Hudba vlila prakticky každému krev do žil, nohy klepaly do taktu a zpívalo se ostošest. Přítomní muzikanti zahráli většinou známé písničky téměř všech žánrů a my všichni si nostalgicky připomněli mladá a mladší léta. Říkám my všichni, neboť i já na takovýchto akcích nechybím. Jsem tam hlavně proto, abych fotograficky zachytil atmosféru setkání, možná, že v budoucnu bude další pokolení zvědavo, jak jsme se dovedli bavit. Během roku, zejména v letní sezoně, probíhá v obci mnoho hudebních akcí, hrají zde i tito naši muzikanti. Jsou to však akce určené všem věkovým kategoriím. Na setkání seniorů je atmosféra trochu jiná, řada z nás si pamatuje, jak na vesnicích vyhrávaly dechovky, jak jsme se scházeli na návsi u kapličky nebo u lípy, dvě, tři harmoniky a zpívalo se dlouho do noci. Nedá mi to, abych si nepřipomněl slova našeho pamětníka Václava Váchy: „Vzpomínám na to, jak naše kapela vyhrávala, já jsem hrál na trombon, Karel Vácha na harmoniku, Ruda Vácha na buben, Jenda Vácha na trumpetu nebo saxofon, takže jsme měli celou kapelu. A než jsme od svých baráků prošli vesnicí k hospodě na Bumbovinu, hostinský se jmenoval Bumba, na dnešní Adéle, tak už byl sál plný lidí a hned se začalo tancovat.“ Je dobře, že lidové písničky stále žijí a mají své příznivce i v mladých lidech. Dnešní senior však nezavrhuje ani jiné styly hudby, převládají však písničky líbivé, rytmické a pomalejší. No, přece jen už máme pár křížků, dechovka zůstala stále v mysli, ale skotačívali jsme na parketu i při rock and rollu a byli ovlivněni i písničkami Semaforu i Beatles. Nicméně, setkání seniorů při dobré hudbě a malém občerstvení asi po čtyřech hodinách skončilo. Věřím, že všichni byli s letošním setkáním, které zajišťovala obec spolu se Sborem pro občanské záležitosti, nadmíru spokojeni.

Českokrumlovský deník: František Záhora, 26. Listopad 2014         Fotky ze setkání ve Fotogalerii!

Drakiáda v Černé

Draky v Černé zvlhčoval déšť, moc nelétaly

Černá v Pošumaví

Tentokrát příliš účastníků sobotní drakiáda v Černé nepřivítala. Na vině bylo nepochybně počasí, které k pobytu venku příliš nelákalo. Děti, které nepřišly, se tak připravily o čokoládu, kterou všechny obdarovala starostka Irena Pekárková za pořádající TJ Černá v Pošumaví a obec. „Loni bylo slunečno a krásně foukal vítr, dětí tehdy přišlo plno,“ podotkla starostka. Sobotní odpoledne v Černé v Pošumaví patřilo tradiční drakiádě. Letos jí však počasí příliš nepřálo. Vítr moc nevál a draky a lidi čas do času skrápěl déšť. Drakům se proto moc létat nechtělo. Výjimku tvořil pouze klasický drak Vítka Peška, který se v pohodě vznášel hodně vysoko. „Už ho mám asi tři roky,“ svěřil se Vítek. „Chodím na drakiádu pravidelně a vždycky mi drak takhle pěkně lítá. Ten lítá, i když nefouká.“ Pravidelným účastníkem drakiády je také David Fučík, který však tentokrát žádného draka neproháněl a sledoval, jak se daří ostatním. S dědečkem Zdeňkem se vydala na draky devítiletá Anička Malá z Černé. „Tohle počasí ještě jde,“ mínil Zdeněk Malý. „V týdnu byly děti pouštět draky se školou místo tělocviku, ale pršelo a vůbec jim to nešlo.“ Dědu s vnučkou doprovázela i fenka Betynka. „Je o rok starší než než Anička,“ dodal s úsměvem Zdeněk Malý. Celá rodina maminky Růženy Korytarové, jejíž dcerkou je Danielka Záškodová, si přišla užít drakiádu. To znamená, že nechyběl ani Pepíček v kočárku a v dálce ještě Honzík s tatínkem. Danielka Záškodová z Černé se sice snažila a statečně pobíhala po louce s drakem na provázku, ale drak ve vzduchu dlouho nevydržel. S pomocí kola se nažili rozpohybovat draka Daniel Suchánek a jeho sestra Natálka.

Foto: Deník/Zuzana Kyselová- (zuky) Českokrumlovský deník: Pondělí, 10. Listopad 2014, Strana 2

altaltalt

altaltalt

OCENĚNÍ DÁRCE KRVE-PETR RULÍŠEK

alt     Petr Rulíšek se už chystá na 92. odběr

Černá v Pošumaví

Za 90 odběrů byl oceněn Petr Rulíšek z Černé v Pošumaví.

„V prosinci jich bude už 92,“ upřesnil. Petr Rulíšek začal darovat krev, když mu bylo 23 let. „To mě v roce 1989 ukecali kamarádi. Tehdy jsem si vzpomněl, jak mi maminka vyprávěla, že bratr v dětství vypadl z okna a potřeboval krev. Maminka pak dávala krev také, přestala ze zdravotních důvodů, když jí chyběl do čtyřiceti odběrů asi jeden. Krev zachránila bratrovi život, tak jsem ji začal darovat také.“ Darovat pravidelně krev Petra Rulíška baví. „Potkávám se tam totiž s lidmi, se kterými se jinak nevidím. Pokecám s nimi, seznámím se s novými, zjistím, co je nového. Dokud mi to zdraví dovolí, pojedu v dárcovství dál,“ ubezpečil Petr Rulíšek, který kdysi párkrát daroval i plasmu. Ani s ním odběr krve nic nedělá, jenom zavzpomínal, jak v dobách, kdy za dárci přijížděl do měst odběrový autobus, chodívali pak v Horní Plané do Smrčiny na červené. „No, teď už se ruší i autobus, který svážel dárce do Budějovic, ale je pravda, že hodně z nich tam jezdí autem, protože už si tam rovnou i nakoupí vše, co potřebují,“ říká s pochopením Petr Rulíšek.

(zuky) Českokrumlovský deník: Úterý, 18. Listopad 2014


Jak se žilo v Bližné před 55 léty

Jak se žilo v Bližné před 55 lety

Blížíme se pomalu k datu, kdy si připomeneme čtvrtstoletí od nenásilného svržení komunismu, od takzvané sametové revoluce. Byla to doba, kdy celý národ, jednotně semknutý, dokázal svou sílu a schopnost změnit dřívější režim a téměř všichni souhlasili. Po 25 letech pochybuji, že ono nadšení trvá dále a je mnoho těch, kteří s nostalgií stále vzpomínají na léta prožitá v socialismu. Retrospektivní pohledy do života v minulosti se stále objevují ve sdělovacích prostředcích a nebývá to pouze jen konstatování stavu. Život však běží dál, většina si zvykla a dokázala se přizpůsobit, mladí lidé mají před sebou již úplně jinou budoucnost. Proto i vyprávění o dřívějších dobách je zapotřebí brát již jako historickou minulost, z níž je možno se občas i poučit. V článku o životě na Bližné před mnoha lety se můžeme dozvědět o stavu tehdejší společnosti a poznáme, jak mnohdy těžce se v té době žilo. Ke konci roku 1959 žilo v obci Bližná celkem 164 obyvatel. Všichni z nich byli dosídlenci, ať již Češi, Slováci, rumunští Slováci anebo Volyňští Češi z tehdejšího Sovětského svazu. V té době se sem přistěhovali i obyvatelé Dolní Vltavice, která byla v zátopovém pásmu a zde pro ně byly připraveny tři nové dvojdomky. Celkově to byla zemědělská obec, obyvatelé byli také většinou zaměstnanci Státního statku. Pár lidí dělalo u lesní správy a několik u nově vybudované šachty na tuhových dolech. Tehdejší místní národní výbor (MNV) se tedy víceméně zabýval i otázkou hospodaření státního statku, a to v té době nebylo zrovna nijak úspěšné. Předsedou MNV byl Antonín Cirhan, tajemnicí Marie Šátralová a důležitá byla samozřejmě osoba předsedy vesnické organizace KSČ, kterým byl František Chromík. V jednom hodnocení, kterého se koncem roku 1959 zúčastnilo 36 občanů a vedle místních funkcionářů i zástupce Státního statku, poslanec Okresního národního výboru Vladimír Vítek a odboroví funkcionáři, byl právě rok 1959 zhodnocen jako velmi špatný. Zejména traktoristé prý neodvedli dobrou práci, nikdo od nich práci nepřebíral, nikdo se nezajímal o to, aby se při žních nekradlo, což prý se dělo ve velkém. Lidé poukazovali na to, že mají malý deputát, a tak se obilí kradlo přímo od mlátičky. Podle Vladimíra Vítka byla prý v roce 1959 pracovní morálka na Bližné nejhorší na celém statku, nešetřil slovy jako naprostá lajdáckost a nezodpovědnost. V živočišné výrobě sice určité výsledky byly, ale stav stájí byl naprosto neudržitelný, byla nutně potřeba výstavby nových živočišných objektů. Už z toho všeho vyplývalo, že musí dojít k slučování nejen obcí, ale i zemědělských subjektů. Ono to vlastně už bylo vše dopředu naplánované a vytyčené stranickou linií. Z celého tohoto hodnocení nelze ovšem nabýt dojmu, že Bližná byla permanentně nejhorší. Naopak již v roce předešlém, v roce 1958, bylo hospodářství Bližná hodnoceno jako nejlepší na celém statku. V roce 1959 byla poprvé zavedena autobusová doprava z Bližné do Černé, v obci byla jednotřídka národní školy, což byla jedna místnost zadaptovaná z úřadovny MNV. Vyučování zde bylo zahájeno 19. února 1958 a protože škola v Dolní Vltavici již pomalu končila, vyučovalo se dopoledne na Bližné a odpoledne v Dolní Vltavici do doby, než škola v Dolní Vltavici definitivně skončila. Na Bližné se snažili otevřít i mateřskou školu, provedli adaptaci bývalé požárnice, ale v tomto období je stále ve fázi rozestavěnosti. Dokonce zřídili na Bližné i vlastní kino. Dostali promítací přístroj a v létě se dvakrát týdně promítalo, děti ve škole měly diaprojektor, kde se jim promítaly, jak zápisy uvádí, krásné sovětské diafilmy. Byla zde otevřena i prodejna Jednoty, která prý byla dobře zásobena, pouze maso a masné výrobky zde nebyly k sehnání. Prodejna v Černé nebyla tehdy zásobena dostatečně masem, aby se dostalo i na občany z Bližné. Ti si doslova stěžovali, že než se po práci dostanou do Černé, maso je vykoupeno místními, kteří stojí před masnou již několik hodin před otevřením. Blíženské ženy jako složka Národní fronty požadovaly, aby masna zajížděla až do Bližné nebo aby bylo maso posíláno v již navážených balíčcích. Snaha byla i o otevření pohostinství, což se nepovedlo a byly i hlasy, že by stejně neprosperovalo. Rovněž se počítá s výstavbou zemědělského útulku, ale stále se nic neděje. Práce je prý špatně organizována, když je zedník, není pomocník, není nikdo, kdo by vykopal a zřídil vodovod pro útulek. Počítá se tedy s tím, že všechno provede Státní statek, který v té době zahájil výstavbu nového zemědělského areálu, neboť k 1. lednu 1960 byla provedena delimitace statků. Byl vytvořen nový Státní statek Černá v Pošumaví, kam bylo zařazeno i hospodářství Bližná. Statek hned zpočátku provedl hodnocení celkového stavu na Bližné a konstatoval, že z 28 domů, které v obci jsou, je většina stavebně nevyhovujících, náves je neudržovaná a v dolní části rozbahněná. Na čísle popisném 6 byl zřízena zemědělská škola a internát, kde je i závodní kuchyně, ovšem nezkolaudovaná a nevyhovující po hygienické stránce, takže hygienikem uzavřena. Navíc na dvoře tohoto domu je zcela neudržované hnojiště. Brigádnická ubytovna je v dřevěném baráku s nevyhovujícím sociálním zařízením, zemědělské objekty bez sociálního vybavení, zásobovány vodou ze dvou studen. Všechny tyto objevující se problémy nakonec vedly, jak již jsem zmínil, k sloučení s obcí Černá v Pošumaví od 12. června 1960 a zániku samostatné obce Bližná.

Českokrumlovský deník: František Záhora,5. Listopad 2014