sobota 25 listopad 2017

 

publicita

DÁLKOVÉ PLAVÁNÍ NA VLTAVICI

 

Dolní Vltavice

Čeští dálkoví plavci ČR změřili své síly v 11. ročníku Mezinárodního plaveckého závodu, který je součástí kola Českého poháru v dálkovém plavání. Do Dolní Vltavice se sjeli plavci napříč všemi kategoriemi od nejmladších žáků až po plavecké veterány, tzv. masters, a také široká veřejnost, která tak měla možnost prověřit své plavecké dovednosti.

Členové Vodní záchranné služby ČČK a Rakouska ve spolupráci se společností Pro-Sport ČK připravili na sobotu 1. 8. a neděli 2. 8. 2015 v Dolní Vltavici již tradiční akci určenou pro registrované i neregistrované sportovce od dětských až po seniorské kategorie na vzdálenost od 500 m do 10 km. Účast byla až 300 plavců v obou dnech.

V sobotním odpoledním doprovodném programu bylo možné si aktivně vyzkoušet jízdu na seakajaku, dovednosti poskytnutí 1. pomoci a mnoho dalšího ze záchranářské praxe. Zajímavým zpestřením se tentokrát stal i stánek Žabáka Kvakyho, který děti učí, jak se bezpečně chovat u vody a ve vodě. Závodníci, fanoušci a náhodní turisté pak mohli zhlédnout ukázku výcviku mladých vodních záchranářů a záchranářského psa. Součástí bylo také předání certifikátů mladým vodním záchranářům, kteří po deset dní pilně cvičili na Kyselově v rámci Soustředění mládeže VZS ČČK.

Kromě skvělých výsledků ve všech kategoriích na různých distancích pak získali speciální ocenění i nejlepší závodníci v součtu časů obou disciplin tedy 5 a 10 km. Nejlepším plavcem byl Tomáš Kozubek z pražské Bohemians, který tak získal Pohár starostky obce Černá v Pošumaví, a nejlepší plavkyní se stala Petra Hauerová z plzeňské Slávie jež obdržela Pohár Lipenského záchranáře od ředitele soutěže Milana Bukáčka. Tradiční Pohár prezidenta Österreichische Wasserrettung Josefa Leichtfrieda si odvezla Vlasta Čudanová z plaveckého klubu Kometa Brno.

Zvláštní poděkování patří dobrovolným hasičům obce Černá v Pošumaví, kteří připravili chutné občerstvení pro účastníky akce.

K uskutečnění celého mítinku přispěla finanční podpora programů Ministerstva obrany ČR, Nadace ČEZ a Jihočeského kraje pro podporu sportu, obce Černá v Pošumaví a dalších partnerů.

 

 

Českokrumlovský deník: Sobota, 8. Srpen 2015, Strana 8

Šumava či Pošumaví - místopisný problém

Ad: .... aneb, co mi nejde do hlavy... Odpověď na dotaz Jana Vaněčka pro kronikáře Černé

Reakce ohledně jednoho místopisného problému

Kronikář Černé v Pošumaví reaguje na článek Jana Vaněčka z 29. července.

Vážený pane Vaněčku,

problém, který Vám, jak píšete, nejde do hlavy, působí určitý zmatek, případně nejasnost, mnoha návštěvníkům našeho regionu. Není se čemu divit, vždyť málokdo ví, kde vlastně Šumava začíná a kde končí.

A v minulosti to býval často problém i pro odborníky.Geograficky je však určeno, že Šumava se rozkládá od průsmyku Všerubského k průsmyku Vyšebrodskému. V určitých hranicích byla vytýčena Chráněná krajinná oblast Šumava, posléze i Šumavský národní park, ovšem pro návštěvníky z hlubokého vnitrozemí je Šumavou i samotný Český Krumlov a veškerá další oblast směrem na jih.

Nás však v tomto případě zajímají především dvě obce, jejichž název poněkud mate přijíždějící návštěvníky.

Hořice na Šumavě informují o tom, že v oblasti známého pohoří se již nacházíme, obec se dokonce prezentuje jako Brána Šumavy a po několika kilometrech přijíždíme do Černé v Pošumaví. Teprve jakási předzvěst Šumavy, do které jsme však před několika minutami již přece vjeli.

Jak to tedy vlastně je?, ptají se mnozí v duchu. Neměly by být názvy obráceně?, ptají se tak jako Vy.

Mohli bychom konstatovat, že měly. Totiž, odborně řečeno, leží Hořice na Šumavě v areálu Českokrumlovské vrchoviny Šumavského podhůří, kdežto Černá v Pošumaví se rozkládá ve Vltavické brázdě Šumavy. Názvy obou obcí by tedy měly logicky být opačné. Proč jsou tedy takové, jaké jsou?

Obě dvě obce měly před rokem 1945 německý název se stejným přídomkem Schwarzbach im Böhmerwald a Höritz im Böhmerwald. Hned po skončení války, již 18. května 1945, nařídilo Ministerstvo vnitra svým výnosem, aby všechny německé názvy obcí a měst byly co nejdříve nahrazeny odpovídajícím českým ekvivalentem. Místní národní výbory měly často při prosazování názvů konečné slovo i přes nesouhlas odborníků, kteří projevovali obavy o možný, někdy ne zrovna vhodný, překlad z němčiny.

U našich dvou obcí to asi dopadlo dobře, provedl se prostý překlad s přídomkem na Šumavě. Odborníci, nebo možná i radní, dospěli u Černé k tomuto názvu a nepřeložili Schwarzbach jako Černý potok. I když částečně logické by to bylo, protože úplně první název z roku 1268 byl Natschernerece čtěme Na černé řece.

V dalším období byl oficiální název obce Černá na Šumavě, který používaly všechny místní orgány a instituce (viz razítka). Teprve předpisem č.13 / 1951 Sb. vydalo Ministerstvo vnitra vyhlášku o změnách úředních názvů míst v roce 1950, kde v kraji Českobudějovickém, v okrese Český Krumlov se mění název obce Černá na Šumavě na Černou v Pošumaví.Vyhláška ze dne 9. února 1951, platnost a účinnost od 3. března 1951.

A zde je zakopaný pes. Hořicím název nikdo nezměnil a tak zůstal, Černá to dostala úředně. Problém pro naše dvě obce to však není, žádné rebelie nehrozí, naopak spolupracujeme a všichni se vlastně považujeme za Šumaváky a názvy si zřejmě ponecháme i do budoucna.

A v Černé víme, že žijeme na Šumavě, i když jsme v Pošumaví. Takže Šumava či Pošumaví, hlavně ať jsme všichni zdraví!

František Záhora

Českokrumlovský deník: Středa, 5. Srpen 2015, Strana 8

Dotaz na kronikáře Černé aneb co mi nejde do hlavy

JAN VANĚČEK

Tak mne nedávno zavrtalo tak divně v hlavě, proč obec Černá, kde žijete, má v názvu místopisný přídomek „v Pošumaví“, a blízké Hořice tam mají „na Šumavě“. Černá je k Šumavě blíže, o tom není pochyb, z čeho plyne, že by to mělo být obráceně. To se samo sebou nabízí. Tedy Černá na Šumavě a Hořice v Pošumaví, by se obce měly jmenovat. Ostatně jsou v Čechách ještě jedny Hořice v Podkrkonoší. To se mi zamlouvá, má to správný místopisný smysl. Černá nemá podobného konkurenta, co se týče názvu. Nelze ji tedy porovnat. Na to jsem taky přišel sám.

Podle mne jsou Černá i Hořice oboje v Pošumaví, přičemž Pošumaví je součástí Šumavy, jak jsem se dočetl. Z toho plyne další možnost, že obě obce by měly mít v názvu v Pošumaví. Tak by to bylo podle mého humoristického rozumu, který se blíží selskému, v pořádku. Nebo, a to taky připouštím, nechat Pošumaví u ledu a upřednostnit v názvu rovnou Šumavu. Nejhorší je podle mne současný stav.

Bohužel nejsem ten, který ví, proč je to tak, kdo za to může a jak k tomu došlo. Jsem ale jist, že nějaké rebélie kvůli tomu nehrozí, nicméně dovoluji si vás jako obecního kronikáře požádat o odborné vysvětlení. Zejména o to, zda tyto přídomky obou obcí mají v této podobě tradici, jestli se tak používaly odedávna, nebo to nějaký popleta vymyslel u piva a ujalo se to. Nebyl by to první ani poslední případ, kdy se něco kvůli pivu popletlo. Vaše odpověď zaujme bezesporu nikoliv jen mne, ale i čtenáři Deníku se rádi dozví pravdu, jak se to s těmi přídomky semlelo. Předem děkuji za odpověď a těším se na ni. Na oplátku posílám kreslený vtípek Miloslava Martenka.

Českokrumlovský deník: Středa, 29. Červenec 2015, Strana 6

Rybář Bohuslav Ondráček

Český rybářský svaz Český Krumlov hodnotil

Místní organizace Českého rybářského svazu Český Krumlov, kam patří i rybáři z Černé v Pošumaví, má v současnosti 1 107 členů ve všech místních skupinách, z toho je 120 dětí do 15 let, 30 mladých lidí do 18 let a 958 dospělých. Svaz vykonává rybářské právo, zajišťuje chov, ochranu a lov ryb, ochranu životního prostředí, rozvíjí a popularizuje rybářský sport.

Účastníkem dolovné  byl i náš občan a rybář BOHUSLAV ONDRÁČEK, s kterým redakce Českokrumlovského deníku udělala rozhovor.

alt   alt

Nejraději loví kapry

„Minulou sezonu jsem si zachytal tak akorát,“ řekl rybář Bohuslav Ondráček z místní skupiny Černá v Pošumaví, Hořice na Šumavě. „Jsem skromný rybář, navíc máme omezení v počtu ulovených ušlechtilých ryb. V nich jsem o tři kusy nesplnil stanovený limit, což na krajskou povolenku činí 50 kusů ryb.“ Jeho největším úlovkem byl pětikilový kapr dlouhý 65 centimetrů. „Jeho lov byl zážitek. V létě má kapr ohromnou sílu. Když má 75 centimetrů, je to, jako když táhnete vlčáka,“ smál se. „Já chytám jen kapra,“ líčil na dolovné v Českém Krumlově.

Českokrumlovský deník: Sobota, 17. Leden 2015, Strana 3 ,ZUZANA KYSELOVÁ

Vzpomínka na rodáka z Černé v Pošumaví

Vzpomínka na rodáka z Černé v Pošumaví

Na tý zelený Šumavě mi dala život máti má, s láskou mě tiskla v náruči, s péčí a všema starostma. A když tak o tom přemítám ve svojí mysli ze všech stran, tak moje radost největší je to už, že sem Šumavan.

Úryvek z básně „Moje největší radost“ z roku 1927 pochází z pera opravdového znalce té pravé Šumavy, profesí lesníka u schwarzenberské lesní správy, který byl známým a oblíbeným šumavským literátem. Jmenoval se Adolf Schimann a 14. února 1850, čili před 165 lety, se narodil v tehdejší obci Schwarzbach, nyní Černá v Pošumaví. Obecnou školu i reálku absolvoval v Českém Krumlově, odkud odešel do lesnické školy v Bělé pod Bezdězem. Po jejím dokončení se vrátil jako lesnický elév přímo do šumavského Stožce. Po vojenské službě, kterou vykonával jako jednoroční dobrovolník u slavných „pětatřicátníků“, pak natrvalo zakotvil u schwarzenberské lesní správy.

Profesní kariéra šumavského literáta

Na výborných webových stránkách Kohoutí kříž nás překladatel Jan Mareš seznamuje s profesní i literární dráhou Adolfa Schimanna. Dozvídáme se, že pracoval nejprve v revizní službě na Hluboké, pak postupně v Prášilech, v Lipce, Želnavě, Černém Lese, ve Všeteči a od roku 1877 na panství Murau ve Štýrsku. Zde se stal inženýrem adjunktem a roku 1884 revírníkem ve štýrském Paalu, kde se také oženil. Po roce byl přeložen přímo do srdce šumavských hvozdů, nejprve do Březníku a o něco později do Modravy. V té době byl již Schimann literárně činný, především svými mysliveckými a lesáckými povídkami, kterými přispíval do rakouského listu Österreichische Forst-und Jagdzeitung. Psal rovněž básně v nářečí jeho rodné Šumavy, Šumava byla i námětem jeho divadelních her Ein Tag im Böhmerwald a Böhmerwaldriesen. Svými povídkami psanými rovněž v šumavském dialektu si získal velkou oblibu u tamních obyvatel. Své knížky rozesílal svým známým i osobnostem vysoce postaveným. Jeden výtisk zaslal i německému císaři Vilémovi II., o čemž se dozvěděl kníže Adolf Schwarzenberg a byl prý nesmírně pobouřen troufalstvím svého lesního úředníka. Jenomže omylem považoval za autora knihy jiného lesníka a spisovatele, který též pracoval na schwarzenberské správě a který se jmenoval Jan Evangelista Chadt-Ševětínský. Kníže si ho předvolal, přísně pokáral a zakázal mu psát. Chadt se bránil, že píše jenom česky a jen díla odborná, nikoliv beletrii. V psaní pak pokračoval pod pseudonymem Ševětínský, neboť v Ševětíně chodil do obecné školy. Když se později vše vysvětlilo, Chadt mohl zase psát, ale pseudonym si ponechal (na webu chadt.unas.cz popsala Viktorie Chatová).

Zakladatel ústavu pro školní mládež

Adolf Schimann zřídil v Srní v roce 1895 pro školní mládež tzv. „Polévkový ústav“, kde hned v prvním roce působení shromáždil od dobrovolných dárců 1426 korun. Měl o Šumavu skutečně velkou zásluhu. Dovedl k rozkvětu a rozvoji místní spolek veteránů v Srní, v roce 1896 založil komitét pro novostavbu Hauswaldské kaple u Srní, tehdy známé poutní místo se zázračně léčivou vodu, tzv. malé Lurdy. Svého času známý šumavský lidový autor, rodák z Černé v Pošumaví, zemřel v korutanském Klagenfurtu 28. prosince 1940.

Českokrumlovský deník: 2. Únor 2015, František Záhora

Pokrok jde nezadržitelně kupředu

Pokrok jde nezadržitelně kupředu Není jistě pochyb o tom, že stále se postupuje kupředu, k něčemu novému, k něčemu lepšímu, užitečnějšímu a že celý tento proces probíhá stále rychleji a rychleji. Dříve to byl jen pomalý krok, pak poklus, rychlý běh a nakonec sprint. Napadlo mě podívat se na některé objevy zaznamenané v našich obecních kronikách, a tak jsem jich pár vybral. K nim si pak dovoluji přidat i něco málo z jejich všeobecné historie. Kronikář například uvedl, že v roce 1620 se na Šumavě objevil první třtinový cukr. V českých zemích je cukr znám již od doby Karla IV., z roku 1344. Kostku cukru, známý český vynález, vymyslel rakouský ředitel cukrovaru v Dačicích Jakub Kryštof Rad v roce 1841. V roce 1670 prý do naší oblasti přišlo první mýdlo. To se vyrábělo až do konce 17. století podomácku, cech mydlářů byl však v Praze založen již v roce 1464. V roce 1848 začal vyrábět mýdlo v Rynolticích u Liberce sedlák, řezník a uzenář Georg Schicht a jeho syn Johann Schicht vybudoval v roce 1882 velkou továrnu na mýdlo. V roce 1730 se zde objevily první nástěnné hodiny. Nejstarší jednoručičkové nástěnné hodiny však byly v Čechách již v roce 1580. První kapesní hodinky vznikly kolem roku 1500 a u nás prý vlastnil první kapesní hodinky sedlák Ibux z Další Lhoty. V roce 1790 se zde objevilo první zboží z gumy a v tomtéž roce objevili tuhu bratři Albert a Andreas Hoffmanovi z Hůrky, tehdy se tuze říkalo železná tabule. V roce 1872 již byla první pochůzka k výstavbě železniční trati Budějovice Želnava. Telegrafní vedení do Dolní Vltavice bylo zřízeno v roce 1878 a v roce 1893 byla vyměřena trasa železnice z Černé přes Dolní Vltavici do Aigenu. Návrh byl v roce 1914 předložen říšskému sněmu, ale vypuknutí 1. světové války zabránilo dalšímu jednání. Největší vymožeností tehdejší techniky byl radioaparát. Ten jako první v kraji vlastnil v roce 1925 tehdejší budějovický starosta Josef Taschek, který měl své letní sídlo v Mokré. V roce 1927 si zakoupil první radiopřijímač kronikář Bližné a v roce 1931 ho vlastnil majitel dvora Jestřábí Georg Adamowitsch. Lidé dlouho kroutili nad touto vymožeností hlavami a mínili, že jde o podvod. Stejně to bylo i s prvními auty. Ta se zde objevila v letech 1923 1924 a lidé tehdy nechávali práce na poli a sledovali auto, dokud nezmizelo za obzorem. Teprve v roce 1932 nastupuje lidový dopravní prostředek, bicykl. Dne 13. října 1936 bylo v naší krajině spatřeno první auto na odvoz dlouhého dřeva. Jeho majiteli byli zemědělci z Křemže a odváželi dlouhé dřevo z klášterních lesů na Kozí Stráni na nádraží do Černé Hůrky. Obyčejný selský žebřiňák na automobilních pneumatikách byl podle záznamu viděn poprvé 1. července 1937 a patřil schwarzenberské lesní správě v Želnavě. První dřevěný vůz na gumových kolech v celém okolí vlastnil jen majitel pily v Kyselově Franz Fischer. Nakonec jsem si nechal zápis o bramborech. Kronikář Bližné píše, že první brambory se zde začaly pěstovat v roce 1770, zatím jen na zkoušku; během deseti let se pak všeobecně rozšířily a staly se u nás postupně nepostradatelnou plodinou. Prvá jídla z brambor, jak se traduje, nedovedli lidé řádně připravit a prvé bramborové hostiny byly jakýmsi posvátným obřadem. Pravlastí brambor, jak je známo, je Jižní Amerika, kde pěstovali brambory Inkové. Do Evropy je první dovezli Španělé v polovině 16. století. Do Čech je údajně přivezl lékárník Jiří Agricola z Jáchymova již v roce 1628. Ve velkém se začaly skutečně pěstovat až po roce 1770. V zápise z kroniky obce Čakovice se píše: „Velká bída byla v Čechách v roce 1770. Mrazy trvaly až do Velikonoc. Ptactvo zmořené zimou a hladem létalo do stavení. Ozimy vymrzly. Na jaře se nedalo síti, pole byla podmáčena, někde vyrážely prameny. Dobytek padal hlady, lidé jedli otruby, lebedu i maso chcíplého dobytka. Řádily nemoci, mnoho lidí ve vsi zemřelo. Od té doby se začaly pěstovat brambory. Dříve se zde mimo obilí pěstoval hrách, proso i čočka. Naši otcové odmítali brambory sázet, protože jim to vrchnost nařizovala.“ Na Českokrumlovsku, jak uvádí webové stránky ckrumlov.info, pochází první zmínka o pěstování z roku 1758.

Českokrumlovský deník: František Záhora, 7. Leden 2015