sobota 25 listopad 2017

 

publicita

Historie trochu podrobněji

Pred tisíciletími, poté co skoncila doba ledová, byl v Severním lese, jak toto území pozdeji nazývali Rímané, jenom les a voda. V dusledku jedinecných geologických pomeru vznikla cetná horská jezera, z kterých se ješte nekterá dochovala a z nichž nejvetší bylo Vltavské jezero. Šumavské prajezero, jak bývá obycejne nazýváno, se rozkládalo od Horní Vltavice až po Certovu stenu, v šírce 18 km v nejširším míste - mezi masivem Smrciny u Zvonkové a Krížovým vrchem u Svetlíku - cetné vrcholky kopcu vycnívaly z jezera jako ostrovy. Když voda, ovlivnená prulomem u Loucovic, odtekla, vyrostl na rozbahnené pude na úbocích kopcu a výšinách hluboký les, takže Šumava, jak tento les nazývali již starí Rekové a Rímané, se stala strašnou divocinou.

Presto, že v dávné historii bylo toto území pravdepodobne nejspíše neobydleno, je historie Cerné v Pošumaví a jejích osad relativne dlouhá a zajímavá.

Puvodne patrilo území obce Cerná k panství Boletice, majetku ceské královské koruny. Král Václav I. daroval toto zboží Hirzovi, který patril k pánum z Klingenbergu, puvodem z Porýní. Hirzo se v Cechách objevuje již v letech 1241 až 1248 jako královský vrchní kuchar a od roku 1250 jako královský purkrabí. Hirzo rozumel stavebnictví a proto ho Otakar II. poveril založením mesta Budejovic. V roce 1268 založil na svém panství Dolní Vltavici a také Cernou, jejichž založení je v tomto roce písemne doloženo, avšak ve skutecnosti bylo toto místo osídleno dríve.

Pocátek osídlení podél staré soumarské cesty pres vltavinský prusmyk, která procházela celým Hirzovým územím, mohl být proveden dávno pred casem, který je uveden v listinách. Rok 1268, uvádený jako založení Dolní Vltavice a Cerné muže platit pro zacátek plánovitého osídlovaní.

Toto území se táhlo jako úzký dlouhý pruh od Boletic na jihozápad, až na zemskou hranici. V pozdejší dobe bylo celé toto panství pojmenováno podle obce Mokrá, jedné z osad dnešní obce Cerná v Pošumaví. Tímto územím vedla obchodní cesta podobná Zlaté stezce, která se na východe, sledujíc vltavským údolím obchodní cestu z Horního Rakouska pres Krumlov do Zlaté Koruny a odtud do Netolic, spojila se Zlatou stezkou.

Hirzo z Klingenbergu, který zemrel dne 13. kvetna 1275 bez dedicu, daroval klášteru ve Zlaté Korune veškeré zboží Mokrá - Dolní Vltavice, vcetne na nem ležících 13 založených osídlení. Tím se stali mokerští a dolnovltavictí poddanými zlatokorunského kláštera. Hirzo leží pohrben ve Zlaté Korune, náhrobní deska se nachází stále ješte uvnitr kostela. Král Otakar II. potvrdil listinou ze dne 17. brezna 1268, vyhotovenou v Písku, toto darování a práve tato listina uvádí jména 13 osídlení podle místních pojmenovaní hor, lesu, polností a potoku. Šlo o Dolní Vltavici, Bližnou, Cernou, Mokrou, Záhliní, Mýto, Skalné, Detochov, Lštín, Jankov, Mladonov, Horicky, Faschinghof a Slavkovice. V této listine, ac je psána latinsky, jsou jména osídlení napsána v ceském jazyce (až na Faschinghof).

Klášteru Zlatá Koruna bylo dne 11.ledna 1284 potvrzeno držení hirzovského zboží králem Václavem II. a toto bylo ve vlastnictví kláštera až do husitských bourí. Když byl klášter 11.kvetna 1420 zpustošen husity, dva mniši byli upáleni a ostatní uprchli, zmocnil se klášterního majetku Oldrich z Rožmberka a vymohl si na králi Zikmundovi zastavení klášterního majetku svému rodu. Rožmberkové nevrátili tento majetek zpet zlatokorunským mnichum, když se vrátili zpet z Kremže (Krems) v Dolním Rakousku, kde meli vinice. Ponechali si tento zastavený majetek a naopak nechali tento zapsat jako svoje vlastnictví králem Vladislavem dne 6. dubna 1501. Petr Vok, poslední z Rožmberku, prodal krumlovské panství s bývalým klášterním zbožím dne 11.zárí 1600 králi Rudolfovi II., od kterého prešel majetek v roce 1612 na krále Matyáše a z toho v roce 1619 na krále Ferdinanda II.. Tak se tento majetek stal opet majetkem korunním, až ho dne 23.prosince 1622 daroval král Ferdinand II. Johannovi Oldrichovi z Eggenbergu. V majetku jeho rodu zustal tento až do jeho vymrení dne 4.dubna 1719. Potom prešel na Schwarzenberky, jimž patril až do zrušení poddanského svazku v roce 1848.

V minulosti se na hospodárském rozvoji obce a jejích osad podílelo zemedelství a obchod na staré soumarské stezce z Pasova do Ceských Budejovic. V 19.století to pak byla zejména težba tuhy, težba rašeliny a v menší míre i težba vápence (Muckovské vápencové lomy

 

Historie dolování tuhy

Podle staré pověsti měla být tuha, která se tehdy nazývala “železná tabule”, “černé vodní olovo” nebo “železný maz” objevena vytržením keře jalovce a nacházena v černých krtčích kopečcích. Byli to hůrečtí sedláci, kteří tuto mastnou zeminu používali jako mazacího prostředku na pluhy a panty.

Pověst praví, že okolo roku 1790 žili v Hůrce na Langově domě číslo 20 dva bratři, Aleš a Ondřej Hofmannovi, kteří se hodně zabývali “lovem” zvěře a ptactva a snažili si vydělávat peníze různým způsobem. Tito bratři měli před dlouhou dobou přinést domů tuto “železnou tabuli”, opatrovat ji v kuchyni, v tichosti prodat a na pastvině vykopat sítinovými holemi tak šikovně jámu, že okamžitě nikdo nic nepoznal a netušil.

Zřídka však může zůstat něco utajeno, když to musí projít mnoha rukama, právě to se tehdy stalo. Jáma, kde tuhu nalezli byla také stále větší a nedala se již déle zatajovat a tak vše vyšlo najevo. Tehdy byly všechny pastviny a pastviny zarostlé křovím společným majetkem, stejně tak měla být “železná tabule” společným majetkem a výdělkem. A tak měli hůrečtí společnou jámu na “železnou tabuli” – tuhu. Lopatou byla odstraněna vrchní vrstva země, tuha se odvážela na prkenných vozech do vesnice.

Pověst o tom, že se v Hůrce kope mazací hlína ze země, kterou se mohou mazat vozové nápravy, pluhy a vratové panty jako máslem, šla od úst k ústům, dům od domu, od vesnice k vesnici. Mnozí si chtěli vzít tuto “máslovou zemi” na zkoušku a tak přicházeli z okolí kupci buď s penězi nebo bez nich a odnášeli si od tohoto velejemného mazání, měřeného na mázy (máz 1,4147 l), po jednom, dvou a někdy celou zásobu.

V roce 1767 byla tuha, která tehdy ještě nebyla uvedena v báňském právu, majetkem majitele pozemku. Hůrečtí ji proto prodávali prostřednictvím jednoho obchodníka do továren na tužky do Vídně a Norimberka. Cena tuhy byla tehdy v místě těžby 2 zlaté vídeňské měny za 1 korec neboli za 2 1/2 centýře (centýř =100 liber = 56,006 kg). Později byla dodávána až do Lince za 3 zlaté vídeňské měny, v roce 1771 za 3 1/2 zlatého za korec i s dopravou do Lince. Když se o jihočeské tuze dozvěděli vídeňští a bavorští obchodníci s barvami, naučili hůrecké domorodce sušit a ručně upravovat grafit a uvedli jej do obchodu. Poněvadž se stal grafit výhodným vývozním zbožím, začala se o něj zajímat státní správa a důsledek toho byl, že tuha, čili “schwarz Geschirr Erde” byla v roce 1811 prohlášena za vyhraženou nerostnou surovinu a její dobývání se muselo řídit báňskými předpisy a zákony. Tímto rokem také začínají dějiny dolování tuhy v jižních Čechách.
První důlní díla vznikla u dnešního nádraží Černá – Hůrka a po obou stranách silnice. O propůjčku důlních měr žádali hned roku 1811 hůrečtí sedláci, Schwarzenberk, a státní správa. Poněvadž se stát měr vzdal, zůstali v důlním poli hůrečtí s měrou Florián a Schwarzenberk, který hůrecké těžařstvo z obou stran blokoval měrami Alois, Karel, Arnošt a Františka. Se schwarzenberským podnikáním přišli do revíru první havíři, a to z rudných dolů. Ti ovšem neměli zkušenosti s dobýváním tuhy, a proto postupovali při zakládání šachet a sledných tak, že je razili přímo v ložisku, vybírali jen nejlepší druhy grafitu a tak ložisko rabovali. Zakládaly se jen zcela nehluboké šachty a těžilo se vrátkem. S dobýváním nové suroviny prostě nebylo zkušeností.

V roce 1837 bylo v majetku Schwarzenberkově 10 měr u Černé, 2 míry u Bližné a mimo to pracovalo v revíru těžařstvo hůrecké na dvou měrách a těžařstvo rolníků z Bližné také na dvou měrách. Tato dvě těžařstva však pracovala zcela primitivním způsobem a do důlního podnikání neinvestovala.

Ve čtyřicátých letech se začal zajímat o dolování v revíru Vojtěch Lanna, a to jako obchodník, neboť byl účasten ve společnosti EGGERT a spol., která vyvážela grafit do Anglie a Porýní. Tato společnost koupila roku 1842 od hůreckého těžařstva míru Florián a hned příštího roku ji prodala Schwarzenberkovi. Hůreckým zůstalo ještě Janovo těžební pole, které ale bylo v klidu do roku 1848, kdy byla opět otevřena 1 jáma s malou produkcí tuhy.

Zdálo se, že se Schwarzenberk zbavil konkurence v revíru, protože bliženské těžařstvo mu s jednou měrou nemohlo konkurovat. Knížecí východní pole se dalo spojit se západním a mohlo být zahájeno pravidelné otevírání šachet na těžbu tuhy. Dolování ale nebylo příliš rozsáhlé; počet zaměstnanců na schwarzenberských dolech byl zatím nízký Průměrnou roční produkci tuhy 5.000 centýřů dávala jedna těžební šachta s těžní věží a 6 malých šachet s navijáky. Na prvně jmenované šachtě stál balanční stroj na čerpání vody (24 HP)a těžební naviják (12 HP).

V roce 1852 povolal kníže Schwarzenberg do svých služeb ředitele adolfovských železáren Friedricha Ballinga, určil mu za bydliště Krumlov a pověřil ho vrchním vedením veškerých svých důlních provozů v Čechách a bezprostředně vedením tuhových závodů v Černé, zatímco porotce důlního soudu Weinzierler byl pověřen řízením dolů na stříbro v důlním městečku Ratibořice. Balling přeložil zdatné, v důlní těžbě zkušené dozorce a dělníky z dolů na stříbro v Ratibořicích do Černé, kteří vedle svých hornických povinností přinesli do společenství dělníků v Černé také hornické zvyky, pořádek, poctivost a stejně tak pilnost. Všichni tito dozorci a dělníci, kteří přišli z českého prostředí, byli Češi. Mezi německým šumavským obyvatelstvem se ale velice brzo poněmčili a pouze jména jejich dětí a vnuků svědčila o jejich českém původu. Balling zavedl pronikavý pořádek a spravedlivý mzdový systém. Friedrich Balling zemřel náhle v roce 1859, po něm převzal tuto funkci Anton von Weintiert, zemřel ale v následujícím roce. Ředitelem tuhových dolů v Černé byl poté jmenován postoloprtský důlní správce Ignaz Wessely, Ballingův zeť, který stejně jako jeho tchán svého času převzal vrchní vedení všech knížecích důlních provozů. Wessely však také zemřel předčasně v roce 1876. Jeho nástupcem se stal jeho švagr, syn stejnojmenného otce důlního ředitele Friedricha Ballinga.

Kromě rozvoje tuhových dolů věnoval Balling pozornost péči o dělníky. Zřídil pro ně noclehárny, lázně a vodovod s pitnou vodou. Starostlivý zájem projevoval i o pokladnu důlního bratrstva. Rozsáhlé pravomoci, které Ballingovi udělil kníže Schwarzenberg při jeho jmenování ho učinily úplně nezávislým na ředitelství krumlovského panství a on jich využíval k tomu, aby mzdy jeho dělníků byly postaveny tak, že se s nimi dalo dobře vyjít, ale že také při určité šetrnosti si mohli postavit domy. Stavební materiál i dopravu dostávali za režijní cenu. Ředitel Balling mladší se těšil mezi obyvatel Černé úctě a později nejlepším vzpomínkám.

Od 2. poloviny 19. století však následoval rozvoj tuhových dolů zrychleným rozkvětem, podmíněný průmyslovou revolucí. Značné množství spotřebovávala výroba železa, oceli a strojírenství (80%), keramika, sklárny, výroba barev (10%), hutnictví (5%), výroba tužek, obaly atd. (5%). Údaje odbytu tuhy z tuhových závodů v Černé po desetiletích – údaje ve vagónech po 10.000 kg:

• rok 1812 až do prosince 1822 211 vagónů
• rok 1823 až do prosince 1832 408 vagónů
• rok 1833 až do prosince 1842 496 vagónů
• rok 1843 až do prosince 1852 672 vagónů
• rok 1853 až do prosince 1862 1.421 vagónů
• rok 1863 až do prosince 1872 1.614 vagónů
• rok 1873 až do prosince 1882 2.089 vagónů
• rok 1883 až do prosince 1892 6.047 vagónů
• rok 1893 až do prosince 1902 7.889 vagónů

Kníže Schwarzenberg nechal od roku 1870 organizovat obchod s tuhou vlastní správu hornictví a odstranil tak mezičlánek.
Obchod a Amerikou, Anglií a Německem přivedl závod k nebývalému rozkvětu. V té době se tuhové závody v Černé stávají jedním z největších výrobců a exportérů tuhy na světě. Tuhové závody v Černé vyrobily během svého prvního století existence okolo 3,000.000 q hotového zboží, neboli vytěžily 6,000.000 q suroviny

Těžba rašeliny u Černé

Šumavská rašeliniště sahají svým původem zpět až do poslední doby ledové. Rozlišujeme rašeliniště na svazích a kopcích a v nížinách. Na Šumavě je asi 70 rašelinišť v kopcích, která vznikla v prosedlinách horského hřebene a asi 95 nížinných rašelinišť v údolích. Většina největších rašelinišť ležela okolo Dolní Vltavice. 385 rašelinišť, nacházejících se ve 83 obcích, měla celkovou výměru 5.339 ha.

Největší šumavské rašeliniště byl “Schachlův luh” u obce Horní Borková o ploše asi 374 ha, toto je ovšem dnes zatopeno Lipenskou vodní nádrží. Poblíž státní hranice se nacházejí Boyerův a Kyselovský luh, každý o výměře 151 ha.

Největší hloubka rašeliniště byla u Dolní Borkové v Schachelově luhu, a to 11 metrů. Střední průměrná hloubka rašelinišť byla mezi 3 až 4 metry.

Těžba rašeliny je na Šumavě velice stará. Dříve se rašelina ze země vypichovala lopatou, sušila se a používala se k otopu obydlí. Systematická těžba rašeliny byla na Šumavě zavedena teprve okolo poloviny 19. století. Nebyla již vypichována ze země lopatou, ale byla vyřezávána tzv. rašelinovým nožem, který byl dovezen současně s touto technologií z Bavorska. Tento nůž byl 50 cm dlouhý a 10 cm široký a byl upevněn na asi 1 metr dlouhé násadě. Byl velmi ostře nabroušen. Dále byla používána těžká lopata štychovnice, malá a velká sekyra k odsekávání dřevěných částí, které ležely v rašelině. Horní vrstva země byla nejprve lopatou odstraněna, a pak byly vykrajovány rašelinové cihly, většinou o rozměru 9 x 10 x 35 cm t. j. asi 3,2 dm3.

Rašelina se těžila většinou od měsíce května. Cihly byly převáženy na trakaři a na rovné půdě byly ukládány jedna vedle druhé k vysoušení. Po nějaké době, až cihly poněkud proschly a ztvrdly, byla na ně křížem položena další vrstva, což se opět opakovalo. Na podzim byly cihly odvezeny domů.

K otopu bylo zprvu využíváno na Šumavě pouze asi 1/5 rašelinišť. Teprve od roku 1866 byla těžena větší množství rašeliny. Jako palivo našla využití ve sklárnách a cihelnách. Pro její využití jako paliva pro průmyslové využití v tuhových závodech a pivovaru v Černé, nechal kníže Schwarzenberk poprvé těžit od roku 1889 rašelinu na Schachlově luhu. Nejprve bylo těženo jenom asi 130.000 centýřů na palivo a 10.000 centýřů na stlaní pod dobytek ( 1 centýř = 56 kg) , v několika letech potom stoupla těžba rašeliny až na 90.000 m3.

Aby toto velké množství rašeliny mohlo být dopraveno do Černé, byla v r. 1894 položena 12 km dlouhá úzkokolejná trať, na níž byly v provozu 2 parní lokomotivy. Vltava byla přemostěna 220 m dlouhým dřevěným mostem - nejdelším dřevěným mostem v Čechách - a tak bylo přemostěno i území, které zaplavovala Vltava při rozvodnění, aby nebyl přísun rašeliny do závodů přerušen.

Jako předmět obchodu, vedle rašeliny na topení, byla méně hodnotná rašelina využívána na stlaní pod dobytek. Za tímto účelem byla v r. 1894 založena Schwarzenberská těžba rašeliny na stlaní v Černé. Na Schacherově luhu byl postaven stroj, který surovou rašelinu rozmělnil a šnekovitým zařízením lisoval do kulatých kusů, zvaných vuřty. Takto vyrobené vuřty byly sušeny a v Černé rozemlety ve speciálním mlýně. Celé zařízení vyhořelo v r. 1911 a nebylo již obnoveno.

Pokles poptávky po tuze měl za následek i pokles těžby rašeliny. Zatímco v plné sezóně bylo v těžbě rašeliny zaměstnáno přes 400 lidí, snížením těžby rašeliny zůstalo v těžbě zaměstnáno pouze několik zde usedlých rodin, pro které to byl namnoze pouze jediný výdělek za rok. V Luhu byly již v r. 1936 vytěženy dvě vrstvy, v r. 1945 byla zahájena těžba třetí vrstvy.

Když ale byly uvedeny do provozu parní stroje v tuhových závodech a vyžadovaly mnoho dřeva k vatápění, byl učiněn knížeti návrh, aby učinil pokus s rašelinou z Jestřábí, neboť tato je velice blízko a bylo by jí zde hodně. Tento pokus ale nevyšel. Rašelina byla málo zetlelá a za druhé byla k těžbě málo vhodná.

Teprve v této době se dozvěděla většina hůreckých, že tento pozemek je rašeliniště o kterém často slyšeli. Protože ale v knížecích kotlích nedopadla zkouška docela dobře, nepřikládal se dále tomu žádný význam.

V roce 1861 byl v Mokré postaven v tamních tuhových závodech parní stroj a protože kníže nechtěl k jeho vytápění dodávat dřevo, přišel pan Rosenberger do Hůrky, prozkoumal rašelinový pozemek, vzal něco na zkoušku, potom opět přišel, koupil několik jiter rašeliniště od malých sedláků a zaplatil za jitro 130 zlatých rakouské měny. Teprve nyní poznali hůrečtí, že "“černé jíloviště"”je také něco užitečného. Pan Rosenberger přivedl z Bavorska okamžitě zkušené těžaře rašeliny, kteří věděli jak na vhodném místě začít.

Nejprve byl vykopán velice široký a hluboký odvodňovací příkop na hranici s Černou. Potom si zabral každý těžař zvláštní místo a začal pracovat. Od odvodňovacího příkopu byla položena zápora o šířce dvou až tří sáhů, nakypřený povrch byl odstraněn až na mastný podklad a velkou těžařskou lopatou byl proveden přes celou záporu na délku cihly zápich nebo zářez. Pak vzal těžař dlouhou, sotva šest coulů širokou, ale velice tenkou, dobře řezající cihlovou lopatu, postavil se do příkopu, provedl shora zápich o šířce cihly a nasadil na tloušťku cihly na straně příkopu, podstrčil lopatu pod celou délku cihly a vyrazil cihlu na povrch ven, provedl opět zápich seshora, podjel lopatou celou délku a položil cihlu vedle té první nahoru a tak to šlo stále dál, až přišel na levou stranu rozpory. Pak se začalo opět na pravé straně rozpory jak předtím, jenomže o tloušťku cihly hlouběji a tak se pokračovalo až do podloží.

Každý těžař musel mít ale pomocníka, “kolečkáře”, který mu odvážel vytěžené cihly na kolečku a každou vyložil zvlášť k sušení. Po zatvrdnutí musely být cihly naskládány k vysušení do křížových hrání, které se opět později přerovnávaly. A když potom docela vyschly, byly vyrovnány do hrání o kubickém sáhu.”

Podobně probíhala těžba rašeliny na všech rašeliništích; práce těžařů byla těžká a namáhavá.”

Historie Pivovaru

Knížecí Schwarzenberský pivovar založil a postavil roku 1568 Jakub Krčen z Jelčan, nejzdatnější úředník Viléma z Rožmberka. V roce 1605 odebíralo z tohoto pivovaru pivo 48 hospod. Až do 70.let 19. století byla v provozu sladovna systému “Poupě”, i když systém výroby sladu zůstal až do konce výroby piva stejný. Proto mělo pivo kouřovou příchuť. Podstatné změny tehdy postihly pouze zkvašování zeleného sladu. Potřebné obracení sladu bylo od elektrifikace pivovaru v roce 1909 prováděno automatickými obraceči.

Mlýn, který sloužil především potřebám pivovaru (sladovny) byl právě tak založen Jakubem Krčínem v roce 1568. V letech 1880 byl tento mlýn, včetně vodního práva, vyměněn za louku společného majetku a na této louce byl založen hořejší rybník pro těžbu ledu. Všichni poddaní museli v tomto mlýně nechat mlet svoje obilí, stejně tak odebírat svoje pivo z pivovaru z Černé, a to proti vysokým trestům za porušení této povinnosti.

Chmelnicepro pivovar vznikly u Mokré a u Olšovského dvora; byly opuštěny koncem roku 1788.

Palírna kořalky (knížecí) je uváděna v provozu v letech 1791 a 1841.

Založení rybníků pro těžbu ledu:

Po roce 1568 vyměřil Krčín pod pivovarem také dva rybníky, které měly velikostí překonat Olšovský rybník; tento plán se ale nerealizoval. Tehdy se právě vracel Olšovský rybník zpět zlatokorunskému klášteru a proto nastala potřeba za něj pořídit náhradu pro získávání ledu. Před rokem 1880 byl založen dolní rybník o rozloze 1.150 m2 a v roce 1880 horní rybník o rozloze 1.650 m2. V roce 1931 bylo k dispozici šest sklepních prostor s obsahem 5.000 m3, které byly každý rok naplněny ledem z obou pivovarských rybníků. Potřebné množství činilo 400 až 500 železničních vagonů. K těžbě ledu bylo přijímáno až 40 dělníků a náklady na zásobení pivovaru ledem se pohybovaly od 10.000 do 20.000 Kč.

Výroba piva:

Množství vyrobeného piva z jedné várky se postupně zvyšovalo, a to z 24 sudů (cca 12 hl) v roce 1603 až na 30 hl v roce 1880 a dalších.

Ročně bylo vyrobeno:

Ječné červené pivo, Pšeničné bílé pivo, Patoky


• 1650 - 430 hl, 390 hl, 255 hl
• 1700 - 850 hl
• 1800 - 1.490 hl
• 1900 - 19.980 hl
• 1930 - 20.500 hl
K výrobě piva byla odebírána (a nadále i k výrobě šťáv a limonád) voda z “Bílé studny”, která leží na “kostelní stezce” směrem na Jámy. Pramen této studny vyvrhuje bílý písek, odtud jméno “Bílá studna”. Voda z ní je k výrobě piva vhodné, avšak o dva stupně tvrdší oproti ideálnímu stavu. Prameniště bylo zakoupeno od společného majetku obce Slavkovice.

V roce 1879/80 byly vystavěny nové skladovací a kvasné sklepy. Tím se uvolnily staré, nevyhovující sklepy na frymburské silnici, do nichž byly v roce 1917 umístěny sklepy na ovocné šťávy.

Výroba piva byla ukončena po druhé světové válce a nadále zde zůstala výroba ovocných šťáv a limonád.

Výrobna ovocných šťáv

Výrobna ovocných šťáv byla zřízena roku 1910 ke zhodnocení, ve vlastních knížecích lesích se hojně vyskytujících malin, borůvek a i jiného ovoce. Ovocné šťávy se vyráběly až do začátku 90tých let.

Historické záznamy o pivovarnictví

Várečné a sladovnické právo bývalo dříve všeobecné a teprve později bylo započítáváno “k městské obživě”. Toto várečné a sladovnické právo bylo ale brzo citelně omezeno tzv. mílovým právem, privilegiem, které propůjčovali králové jejich městům, pozemkoví páni svým poddaným městům a městysům, a to určovalo, že určitá zaměstnání a řemesla uvnitř okruhu jedné míle kolem města jsou vyhrazena měšťanům tohoto místa k ”městské obživě”. Mezi jiným nesměla být trpěna v okruhu jedné míle hospoda, nesmělo se vařit pivo a vyrábět slad. Názor, že vaření piva je privilegium a žádné právo, získával stále více na platnosti ve 14. století – byl to ovšem názor nesmyslný, využívaný pouze k prospěchu šlechty.

Velký rožmberský ekonom Jakub Krčín z Jelčan viděl zvláště v monopolizaci várečného a sladovnického práva nejlepší zdroj příjmů pro knížecí pokladnu. Tak byl mezi jinými roku 1568 zřízen knížecí pivovar v Černé. Okolo ležící obce byly odkázány na odběr piva odtud – i Hořice a Horní Planá. Poslední mohla vařit pivo vyjímečně v zimě roku 1569, když cesty do Černé byly zaváty sněhem.

Založením pivovaru v Černé byly právě v roce 1568 poškozeny pivovary náležející klášteru Vyšší Brod ve skelné huti (Skláře) a v Hořicích. V roce 1590 požadoval Vilém z Rožmberka od vyšebrodského kláštera přenechání práva vaření piva na doživotí a opat Anton Flaming musel dát souhlas také k opuštění klášterního pivovaru ve skelné huti. Celé hořické okolí bylo odkázáno na odběr knížecího piva z Černé.

V roce 1651 nechal tehdejší opat vyšebrodského kláštera Georg Wondschuh v nově postavené skelné huti opět vařit pivo a zde vyrobené klášterní pivo bylo ke škodě pivovaru v Černé čepováno v okolí Hořic. Kníže Eggenberg si na toto stěžoval u císaře. Tento dne 3.listopadu 1674 rozhodl, aby kníže ponechal klášteru staré právo čepování piva. Tu sáhl kníže ke svépomoci. Dne 6.prosince 1674 asi o půlnoci vnikli knížecí trubač spolu s vrchním lovčím a ještě jinými sloužícími, každý s párem pistolí v rukou a s nimi dobře 100 mužů do skelné huti, vtrhli do sklepa a nechali vytéct všechno pivo. Na rozbřesku dne přišel zase pivovarský písař z Černé s asi třiceti sedláky a obsadili blízký mlýn. Tento, následující léta trvající spor, mezi panstvím Krumlov a klášterem Vyšší Brod byl ukončen 20.září 1714 s tím, že v městyse Hořice, v rychtě Plánička má být čepováno pivo z Černé. Smlouva byla dne 16.září 1715 potvrzena císařem Karlem VI.

Nad pivovary na rožmberských statcích měl vrchní dozor regent nebo zámecký hejtman, zatímco každý pivovar měl svého pivovarnického písaře, který se staral o finanční vedení pivovaru.

Pivo se v Černé vařilo až do roku 1948.

Historie Muckovských vápencových lomů

Muckovské lomy jsou unikátní ukázkou podzemní těžby vápence. Vytěžené prostory zde tvoří impozantní a mimořádně působivé scenérie.

Vápenec se u Muckova lámal odedávna, ale největšího rozsahu nabyla jeho těžba počátkem 20. století, kdy byly polohy nejčistšího vápence dobývány podzemním způsobem. Vytěžený vápenec měl na místní poměry i netradiční využití – byl dodáván podniku Bunawerke jako plnidlo do syntetické gumy pro pneumatiky, dále zdravotnické firmě Bayer do Německa, která z jemně mletého vápence vyráběla zdravotnický zásyp (údajně každý voják, který odcházel na frontu, měl v krabičce první pomoci zásyp z muckovského vápence), a jedné výrobně kosmetických pudrů v Paříži. Podzemní způsob těžby zde byl nejspíše ovlivněn horníky z blízkých grafitových dolů v Černé v Pošumaví.

Lomy se nacházejí v malém lesíku asi 0,5 km západně od osady Muckov. Všechny tři lomy mají obdobný charakter, daný komorovým vytěžením lavice čistého vápence, uklánějící se pod úhlem 45° - 50°k severu. Stropy komor, podepřené mohutnými ochrannými pilíři ponechané horniny, tvoří jen mírně zvlněná vrstevní plocha dolomitických vápenců, které již nebyly těženy.

První, západně položený lom je nejmenší – asi 20 m dlouhý, 7 m široký a 10 m hluboký.. Má dvě menší, kolem 7 m dlouhé podzemní komory. Ve stropě jedné z nich je odkryta drobná krasová dutina. Prostřední, 50 m dlouhý a 20 m hluboký lom je již celý pod povrchem, výška rozlehlého podzemního sálu s četnými pilíři je až 4 m. Jeden z pilířů, vysunutý před okraj lomu a spojený s jeho stropem vytváří pěknou, 7 m vysokou a 10 m širokou umělou skalní bránu. Třetí, východní lom je 20 m dlouhý, 8 m široký a asi 22 m hluboký. Jeho částečně zřícený podzemní sál má plochu přes 600 m2 a výšku 3-4 m.

Lomy u Muckova představují jedinečnou technickou památku a pěkný geologický profil. Přesto byl v nedávné minulosti jejich osud vážně ohrožen – byly sice navrženy k ochraně, ale ze strany některých státních institucí se začala připravovat jejich likvidace odstřelením a zavezením. Ochranu lomů se naštěstí podařilo přece jen včas prosadit, v roce 1990 byly vyhlášeny za “chráněný přírodní výtvor (dnes přírodní památka) Muckovské vápencové lomy” a zachráněny.

Interaktivní mapa

interaktivni mapa

Virtuální prohlídka